Zajímavé čtení...pro silné povahy

Dnes jsem se ráno díval na zprávy několika internetových portálů a ze zprávy o zavraždění dvou děvčátek v Belgii jsem se vydal hledat informace o velkých případech podobného rázu. Největším je samozřejmě proslulý případ sériového vraha Marca Dutrouxe. V souvislosti s hledáním jsem narazil na stránky Střední policejní školy MV v Brně, kde mají umístěno "muzeum zločinu". Je to několik stránek o největších případech kriminalistiky v oblasti sériových vražd u nás i v zahraničí. Navíc se zde nachází i několik výkladů o vrazích v historii, mezi kterými nechybí např. známý Babinský. Protože jsou stránky alem mnohdy doplněny o snímky z vyšetřování, doporučuji je jen silnějším povahám. Čtení je to ale zajímavé...

Zamyšlení nad focením

Dnes jsem brouzdal po internetu a díval se na výsledky minulých ročníku Fotografa roku a také na fotografie zaslané do ročníku letošního. Některé snímky jsou opravdu povedené. Jen mě mrzí, že valnou většinu z nich už znám z různých jiných fotografických prezentací, z čehož si vyvozuji, že se majitel snímku pokouší s jednou povedenou fotografií prezentovat všude. To mi už tolik sympatické není. Celá soutěž je rozdělěna do několika žánrových i věkových kategorií. Mě však zaujal snímek Ladislava Pirkla s názvem Pár blesků. Ne snad kvůli kvalitě provedení, protože fotka je focena aparátem Fujifilm FinePix S5500, který disponuje jen 4MPixelovým rozlišením a pomalejším běžným snímačem CCD. Tato kombinace tak způsobuje při nastavení hodnoty ISO větší než 200 jasně viditelný šum, který výrazně znehodnotil i zmiňovanou fotografii. Zřejmě zde fotograf spoléhal na automatiku fotoaparátu, který si hodnotu nastavil na vyšší kvůli tmavé noční scéně. Dost už ale teorie. Proč se mi tedy snímek líbí? Jsou na něm výborně zachycené blesky. Kdo se někdy o něco podobného pokoušel, ví o čem mluvím. Zachytit blesk v celé jeho kráse, přitom mít i vyváženou fotografii, to už je nějaký kus práce. V našich podmínkách je to stížené nepříliš velkými elektrickými výboji při běžných bouřkách, takže blesky, které jsou zachycené na onom snímku spatříme jen opravdu vyjímečně.

Vzpoměl jsem si při tomto snímku také na jednu úsměvnou zkušenost z minulosti. Je tomu několik let zpátky, kdy jsem se více zajímal o fotografickou teorii a za účelem poznání nových metod jsem se rozhodl navštívit fotografický kroužek pánů Koritiny a Straky, učitelů kadaňského gymnázia a místních fotografů. V lavicích zde kolem plátna sedělo několik malých studentů, jejichž věk bych odhadl na nějakých 12 - 14 let. Studenti podávali pánům učitelům své fotografie na CDčkách a ti je promítali na plátno a kritizovali. Byla to zajímavá podívaná, úplný koncert dvou hlasů, které se předháněly v odborných výrazech až takovým způsobem, že jsem se několikrát málem neudržel smíchy. Bylo to strašné, komické a do dnes nechápu, proč jsem se zúčastnil. Uznávám sice několik snímků pana Koritiny, ale zásadně odmítám jeho tvrzení, že je dobrým fotografem, protože má skvělý přístroj, kterým se jednu dobu stále vytahoval. Fotografie pana Straky mě pro změnu, až na pár vyjímek, neoslovují. Během toho slovního koncertu jsem ale mezi fotografiemi spatřil několik snímků blesků nad vežemi kadaňského kostela a radnice. Fotil je takový malý klučina a to jen tak, že prostě při bouřce otevřel okno a cvakal, bez stativu, do prázdna, automatem...to byl pěkný výkon. Zklamalo mě, že snímky prošly stejnou kritikou, přestože pak oba pánové nakonec tiše dodali, že se jim ještě blesk vyfotit nepodařilo...pak jsem znechucen odešel.

V "Krásňáku"

Nejznámější pohled na zámek

Jedna z nejhezčích staveb v parku

Gloriet na vrcholku před obeliskem
Laduška

O víkendu jsme se s Laduškou vypravili do stínu stromů zámeckého parku v Krásném Dvoře. Zámek, ke kterému park patří, jsem už viděl tisíckrát a tak jsme ho vynechali. Park mě ale zklamal. Když jsem byl mladší a jezdil jsem sem s rodiči na nedělní výlety, tak se o park starali mnohem více. Tráva byla posekaná, keře upravené, potoky a rybníky v parku byly čisté a nádherně působivé. Včerejší procházka mi ale připomínala procházku lesíkem na okraji obce, kam si místní chodí sem tam posekat trávu pro králíky a jinak vše nechávají svému osudu. Trochu mě to při tom pohledu zamrzelo. Rybníky plné žabince, potoky zanešené spadanými větvemi, tráva do pasu a ani noha... tak dopadl jeden z nejhezčích parků, které jsem znal. Ještě že aspoň budovy nespadly a tak se dá cestou odpočinout v jejich stínu, protože laviček také nějak rapidně ubylo...škoda takového místa, má-li správce takový přístup.

Na párty

Kdo mě zná, ten ví, že velké oslavy, večírky, diskotéky a podobné věci moc nemusím. V sobotu jsme se ale s Laduškou vypravili na pozvání na jednu malou oslavu narozenin dvou našich kamarádů. V malé zahradní chatce nad Kadaní se nás sešlo asi patnáct a byla to opravdu příjemná zábava. Občas jsem se mohl smíchy potrhat...to ale poznáte z několika málo fotek...

Mezi netřesky

Netřesky jsou nesmírně působivé rostliny. "Kam se netřesky vysadí, tam blesk netříská," říkali prý naši předkové. Mě se hrozně líbí jejich tvar. Odjakživa mě fascinovaly. Málo kdo ví, že mají léčivé účinky. Šťáva, která se dá vymačkat z tučných listů, je prý vhodná k léčbě menších popálenin, kožních problémů (vyrážky, bradavice, kuří oka, drobná poranění), poštípání hmyzem či popálení kopřivami nebo dokonce pomazáním spánků proti bolestem hlavy. V některých jižních státech jsou netřesky dokonce konzumovány, mladé výhonky jsou třeba v Itálii někdy podávány jako součást zeleninové přílohy.

Jak se dělá divadlo

Dnes proběhla neoficiální schůzka nad připravovaným Hasištejnem. Počasí dělalo celý den dusno, a tak jsme se před ním ukryli do stínu a dle rad odborníků jsme doplňovali tekutiny...a jak se organizuje taková divadelní akce?

Nejdůležitější je, zvolit si správný pracovní tým.

Nosným prvkem je šéf, kterému nesmí chybět mobil...

Důležitým partnerem v jednání je společník (ten se nesmí vynechat!)...v mém případě J.Lo

Pak je na řadě bodyguard (neovládáte-li plavbu v sudu v odstáté vodě nějaké z našich nádrží)

Jak se pozná, když je někdo boxer?

Nejdůležitější jsou osobní asistentky...příručka "byznysmena" uvádí minimální počet 2 kusy

Trocha nostalgie

Dnes jsem byl odvézt jednu nabídku na Čeps a cestou tam jsem minul autobusovou zastávku. Co je na tom nostalgického? Projektoval jsem ji asi před třemi lety, když jsem kreslil teprve nějaký rok po škole, takže patřila k mým projektantským začátkům. Samozřejmě, že jsem v té době už kreslil i rodinné domky a podobně a tohle byl výkres na jeden nebo dva dny práce, ale i tak to byla pěkná vzpomínka...

Pro radost

Když byla na začátku minulého století vydána ve velkém formátě kniha Alexandra Dumase s názvem Tři mušketýři v překladu Jaroslava Vrchlického, doslova se po ni na knihkupeckých pultech zaprášilo a to i přesto, že byla ve své době celkem dost drahá. Proto se nakladatelství Josefa R. Vilímka v Praze rozhodlo vydat toto dílo v sešitových vydáních a umožnit tak koupi "levných" Tří mušketýrů všem čtenářským vrstvám. To se povedlo roku 1925. Úpravami nebylo ubráno ani písmenko z Vrchlického překladu a stejně jako v originále knížky, byla celá série sešitů doprovázena ilustracemi francouzského umělce Maurice Leloira (pozor, není to L.F. Leloir - držitel nobelovy ceny za objev sacharidových nukleotidů). Sešitová vydání slavného románu tak vycházela do poloviny roku 1926. Toto vydání se mi dnes podařilo získat a mám z něj radost.

Už se to chystá!

Blíží se nám začátek léta a s ním i druhý díl Hasištejnských hradních hrátek. Dnes jsme proto usedli k dobrému pivu a ve skupince nejzodpovědnějších "Navenečáků" jsme začali organizovat celou akci. A o co půjde? Jedná se o zábavu pro celou rodinu, která se bude konat na hradě Hasištejně o svátcích 5. - 6. července. K vidění budě několik divadelních představení a scének, atrakce pro děti, opékání bůřtíků, historická kapela a mnohé další. Protože jsme dostali větší možnosti realizace, bude celá akce větší než v roce minulém a snad i divácky úspěšnější. Brzy se zde objeví podrobnější popis a protože se cítím být duchovním otcem tohoto nápadu, určitě se zde ode mě dozvíte i mnohé utajené informace z příprav, které se z plakátů nedozvíte...

J-Lo "Mour" v telefonické akci...

"Džery" už má ve všem jasno a tak se usmívá...

Sebe jsem nevyfotil, nechtěl bych Vás děsit:)

A tady je článeček na blogu mého kamaráda Laca, který se minulý rok zajel podívat.

Když už, tak pořádně!

Dnes nám ráno kolem šesté hodiny projel nějaký šikovný řidič zábradlím na kruhovém objezdu u autobusového nádraží. Nevím vůbec, jak se mu to mohlo podařit. Zastavil se až na trávníku a společně se zábradlím ohnul i značku. Ono se totiž asi špatně odhaduje, jakou rychlostí by člověk na kruhovém objezdu měl jet, aby ho projel bezpečně...

V africkém rytmu

Dnes jsme ve večerních hodinách mohli ve františkánském klášteře vidět dech beroucí hosty z Afriky a to taneční skupinu IYASA z afrického města Bulawayo. Energie, kterou celý sbor tanečníků a tanečnic vyzařoval, byla opravdu nekonečná a stejně tak i nekonečné a neoblomné bylo nasazené tempo. Kdybych měl jen čtvrt hodiny poskakovat a křičet jako oni, tak bych zítra ani nevstal z postele. Ale zážitek to byl opravdu famózní. Než dnes usnu, určitě si budu představovat, jak cestuji nad africkým kontinentem, pode mnou sluncem spálená tráva a hlína a do toho všeho se zvedá prach z dupajících nohou v rytmech afrických tanců...

A teď konec snění a tady máte fotky. Pořídit je bylo opravdu naročné. Slunce už zapadlo a dlouhé časy udělají své. Škoda, že Vám sem nemůžu dát video:)

Nevím proč se modlil, ale bylo to efektní...

Tenhle vykuk uloupil kolemjdoucímu pivo...

Čokoládové slečny to uměly pěkně rozparádit...

"Tý jó, on snad fotííí...schovej se!"...

Světoví fotografové IV.

Jak jsem slíbil, dnešní autor bude zahraniční. A že se jedná o další z největších hvězd fotografie, o tom už asi nemusím ani povídat.

EDWARD STEICHEN

27. 3. 1879 - 25. 3. 1973

Edward Steichen se narodil 27. března 1879 v Bivange nedaleko Berchem, v Lucemburském velkovévodství. V roce 1881 jeho rodina opouští Lucembursko a usazuje se v Hancocku (Michigan), později v Milwaukee (Wisconsin). Zde se v roce 1895 Steichen začíná zabývat fotografií. O čtyři roky později poprvé vystavuje na fotografickém salonu ve Filadelfii. Na počátku století se usazuje v Paříži, kde se stýká s uměleckou avantgardou. Stejně jako fotografie jej však láká i malířství, pro fotografii se definitivně rozhoduje až po 1. světové válce. Mezitím se seznamuje s Alfredem Stieglitzem a spolupracuje s ním. Oba významně ovlivnili pohled na moderní umění ve Spojených státech. V letech 1917-1919 stojí v čele leteckého fotografického průzkumu americké armády ve Francii, ve stejné funkci pracuje i u námořnictva v Pacifiku. V období mezi dvěma válkami pracuje zejména pro časopisy „Vogue“ a „Vanity Fair“ a stává se nejuznávanějším portrétistou ve Spojených státech. V roce 1947 se stává ředitelem fotografické sbírky Muzea moderního umění v New Yorku. V průběhu 14 let zde uspořádal 65 výstav. Největší z nich byla uspořádána v roce 1955 s názvem „The Family of Man“. Byla představena ve 40 zemích a navštívilo ji 10 milionů osob. Jeho poslední výstava HOŘKÁ LÉTA mu přinesla slávu a ocenění Presidential medal of freedom, které mu bylo uděleno Jonem F. Kennedym. Edward Steichen zemřel 25. března 1973.

Za západem slunce

Dnes jsem se večer vydal hledat klid za západem slunce. Jel jsem proto přes Přísečnici k Měděnci. Lada cestou viděla lišku, kterou jsem já nestihl. Ale o chvíli později jsme společně sledovali jezevce, který si to pomalu šinul přes silnici. Na horách je takhle večer krásně. Lesy voní, ptáci zpívají, přemýšlím o nějaké chatě...

Měděnec od Přísečnice

Klínovec od Přísečnice

Kostelík v Kotlině

...v zatáčce před Měděncem

...cesta zpátky do údolí

To by kluci koukali!

Dnes jsem podnikl pracovně zajímavý experiment. Mám zvláštní pocit stísněnosti v průmyslových provozech, technických zařízeních a podobně, protože jsem se několikrát přistihl při myšlence, že někam vlezu a ono se to spustí. Trpím tím odjakživa a občas jsem byl kvůli tomu terčem výsměchu. Pamatuji si, jak jsme se chodili s klukama koupat na Želinu a všichni skákali k těm stavidlům k vodnímu kanálu šipky, protože tam je velká hloubka a já se bál už jenom toho pohledu na česla pod vodou. Tak jsem se koupal sám pod jezem. Dneska jsem se ale na prunéřovské elektrárně odhodlal a kvůli pořízení snímků v průběhu oprav jsem se vsoukal malým otvorem do jednoho z kotlů. Kdo nikdy nebyl uvnitř, nebo něco podobného neviděl, tomu to budu asi těžko popisovat. Stál jsem v jednom z asi 16ti výklenků, za mnou trysky plynových hořáků a přede mnou obrovská jáma a tma. Nebyl to moc pěkný pocit, to mi věřte. Také jsem tam vydržel asi jen 15 minut a pak jsem zase rychle vylezl ven. Chtěl jsem napsat "na čerstvý vzduch", ale to bych lhal. Při rekonstrukci kotle se zvedá veškerý usazený uhelný prach a víří kolem dokola tak, že ho za chvilku máte plné oči. Pak už jsem si udělal jen krátkou exkurzi do tubusu sušícího potrubí a rychle pryč. To by koukali kluci od Želiny...Na konec bych chtěl ještě poděkovat našim, že mě donutili se pořádně učit a tak jsem tam dneska mohl být jen jako fotograf a nemusel jsem stát celý den v monterkách uvnitř kotle a zdít:)...

Moje neděle...

Celý týden si vždy přeji aspoň na jeden den absolutně vypnout a odreagovat se někde daleko od Kadaně, práce a spěchu. Mým nejoblíbenějším místem v Čechách, stvořeným výborně k těmto účelům, je městečko Loket nedaleko Karlových Varů. Jezdím sem pravidelně několikrát v roce. Někdy i jen na dort a vídeňskou kávu, nebo si sednout na hradby a číst si. Kdo tu někdy byl, jistě mi dá za pravdu, že se jedná o jedno z nejkrásnějších měst u nás. Počasí mě mile překvapilo. Vzal jsem tedy Ladušku a mojí mladší sestru Lucii a vyrazili jsme. Původní plán byl navštívit veřejnou popravu, která se na nádvoří hradu, slavného v tomto roce z filmu Rafťáci, konala. Nakonec jsme na ni ale vůbec nešli a místo toho jsme se procházeli městem, lízali zmrzlinu a užívali si té pohody. Pak jsme skončili v loďce místního převozníka. Seděl jsem v ní již asi po desáté a protože jsme v ní jeli jen my čtyři (tedy včetně převozníka), vynechali jsme klasický výklad turistům a velice příjemně jsme si popovídali, co se za rok, kdy jsem v Lokti nebyl, všechno změnilo. Bylo to báječné. Převozník je skvělý chlapík a zná Loket od základu až po střechu, každý drb a povídačku, přestože o něm vím, že je z Varů. Cestou jsme si také stihli prohlédnou přípravy na koncert Čechomoru, který se v Lokti dnes večer koná. Potom už se blížil večer a my se vydali na cestu zpátky. Nakonec jsme ji ale obohatili o návštěvu Tesca v Karlových Varech, kde jsme shlédli krátkou exhibici ve skocích na kolech a lehce povečeřeli...lépe už jsme dnešní odpočinek využít nemohli. Kdo uvažuje o příjemném vypnutí, tomu bych Loket doporučil.

...výhled od lodě ...loketský převozník

Světoví fotografové III.

Měl bych už asi použít i slůvko "čeští", ale brzy se tu objeví zase jeden ze zahraničních autorů. Nemůžu za to, že zde máme tolik opravdu proslulých fotografů:)

Dnešním fotografem je opravdu první muž české fotografie minulého století:

Josef Sudek

Josef Sudek patřil a po právu stále patří mezi esa české fotografie. Jeho černobílé fotky se stále prodávají za vysoké sumy a vlastnit jeho originální fotografii je jako jezdit Mercedesem. Nejvíce informací získáte návštěvou Ateliéru Josefa Sudka. Já bych to celé shrnul takto:

Josef Sudek byl původním povoláním knihař, začal fotografovat v roce 1912. Později začal fotografii studovat a po škole pracoval na portrétech, zakázkách a volné tvorbě. Již za svého života byl považován za jednoho z největších světových fotografů. V jeho díle se objevily portréty, zátiší, krajiny a architektura. Práce jsou ve světě uznávány pro svoji poetičnost, romantiku a průzračnou čistotu a jsou ceněny i na světových aukcích. Několik fotografií můžete shlédnout zde a zde. Na závěr bych chtěl říci, že Josef Sudek vydal v roce 1959 jednu z nejslavnějších knih s fotografiemi hlavního města s názvem Praha panoramatická. Tato kniha, mající dnes v originále hodnotu necelých deseti tisíc, obsahuje 284 černobílých panoramatických fotografií a dá se čas od času koupit ve velkých aukcích či burzách s uměním.

Kola od trakařů

Kola od trakařů jsou nádhernou ukázkou zručnosti minulých generací...

Včera

Bývalá nádrž čistírny odpadních vod za Kadaní...

Včera jsem byl po práci trochu unavený a tak jsem si jel odpočinout do přírody...procházel jsem se loukami za Kadaní...

Cestou kolem kláštera

Dnes dopoledne jsem jel z Klášterce a tady nešlo nezastavit...už aby byl pátek!

Hladina téměř jak zrcadlo, nikde ani noha, v pozadí klášter...to je pohoda

Na protějším břehu se rýsuje cyklostezka...

Po rybářích ani vidu, ani slechu...

Podvečerní pohoda

Včera jsem se cestou z práce zastavil na odstavné ploše vedle silnice a vydal jsem se přes ni k poslední ceduli naučné stezky vedoucí Želinským meandrem. Právě v těchto místech tvoří řeka třetí a poslední zákrutu v krajině, než se rozšíří a splyne s Nechranickou přehradou. My rybáři tomuto místu říkáme "pod čerpačkou", protože se kousek odsud nachází objekt čerpací stanice zásobující elektrárnu. Ráno, když jsem tudy projížděl, tak stála těsně za zatáčkou uprostřed řeky rybářská pramička. Svítilo sluníčko a bylo krásně. Říkal jsem si, jak si to vyfotím, ale přestože jsem tudy jel za celý den nejméně pětkrát, ani jednou jsem neměl tolik času zastavit. Podařilo se mi to až večer a světe div se - rybář tam stále seděl. Musím uznat, že to je pořádný výkon. Zřejmě si během dne dal pauzu, ale nemohl se od řeky odpoutat. Nedivím se mu. Večer svítilo příjemné západní slunce, větřík jen zvolna čechral hladinu a hejna mušek nad vodou slibovala dobrý úlovek, nebo při nejmenším slušnou podívanou na vynořující se hlavy ryb. Tyhle chvíle mi připomínají scény z filmů podle Oty Pavla...ten klid a mír, Vladimíra Menšíka v nepřekonatelné pohodě, řeku a slunce. Seděl bych tam až do rána, kdyby to šlo...

Za meandrem tvoří řeka další zákrutu

Ty dvě tečky jsem pozoroval celý den, kdykoli jsem tudy projížděl...

...tam muselo být krásně!