úterý 19. března 2019

Na skok za polární září aneb Jedu si omrknout příští místo činu

Laponsko... to mi už v hlavě znělo tolik let a pořád nějak nebyla příležitost. Když se letos naskytla, vzal jsem to jako znamení a rozhodl se odjet tam na prodloužený víkend (od čtvrtka do pondělí), zkusit spatřit polární záři a omrknout to tam, abych se tam buďto ještě letos nebo v nejbližších letech vrátil na pořádný trek s batohem nebo saněmi. 

Cesta tedy vedla do Ivala, což je současně nejsevernější letiště Finska. Létají sem ale denně jen čtyři spoje z Helsinek. Ubytování bylo předem zařízené v nedalekém Ivalo River Campingu na samém okraji města. Tady se nabízejí parádní vyhřívané malé chaty a sruby se společnou koupelnou a toaletami. I v zimě je tato možnost ubytování komfortní. V ceně je navíc snídaně. 
Hned druhý den byla na programu cesta do asi 40km vzdáleného Saariselkä. To leží na samém okraji druhého největšího národního parku Finska - Urho Kekkosen. Protože jsem v autobuse ztratil čepici, musel jsem si tu pořídit novou, za to o dost tradičnější čapku s bambulkami, krytím pro uši a hlavně s nápisem Finland :D 
V národním parku je spousta možností pro putování na sněžnicích, ale především spousta tras pro běžkaře. Také se tu nachází chata pro pozorování polární záře. My jsme tu absolvovali krátkou sněžnicovou trasu na vrchol Iisakkipää, kde nás dohnala sněhová bouře a silný vítr. 
Druhý den byla v plánu vyjížďka se psím spřežením. Tady je na místě zmínit, že se tu všude nabízí spousta "atrakcí" pro turisty, jako třeba vyjížďky na sněžných skútrech, vyjížďky na pozorování polární záře, rybaření na dírkách v ledu nebo již zmiňované vyjížďky se psím spřežením. Všechny ale stojí v řádech stovek Eur, tedy pokud si jich chcete užít víc, je třeba se na to pořádně finančně připravit. Mě stála dvouhodinová vyjížďka (hodina čisté jízdy a hodina ve dřevěném srubu u otevřeného ohně, čaje a sušenek) 129 €. Nejdřív jsem myslel, že mě někdo poveze, ale k mému překvapení tu dostanete krátké školení a pak už najednou stojíte na saních a uháníte s vlastním spřežením po okolních lesích, zamrzlých jezerech a loukách. Je to neskutečný zážitek. Doslova cítíte tu energii psů a k tomu se kocháte tou nádhernou přírodou všude kolem. 
Celou dobu šlo hlavně ale o polární záři, se kterou se to už od začátku nevyvíjelo moc dobře, Předpověď totiž slibovala až do odjezdu mraky a dokonce i sněžení. Nakonec se ale v sobotu obloha smilovala a v deset večer jsme se tedy vydali po zamrzlé řece Ivalojoki dál od města, abychom s otevřenými ústy spatřili tu nepopsatelnou krásu tančících světel na obloze.


Neděle patřila stopu do asi 40km vzdáleného Inari ležícího na břehu stejnojmenného jezera. Tady mě zajímalo hlavně muzeum Siida, které má jedinečnou sbírku tradičních sámských (laponských) předmětů a věnuje se historii sámských národů. Vstupné je jen 10€ a najdete tu velkou spoustu artefaktů, tradičních hrnků kuksa, sněžných saní a drobných předmětu, stejně jako spoustu informací o okolní přírodě a zvířectvu. V areálu muzea se pak venku nachází asi 50 objektů, které sem byli přeneseny z původních sámských vesnic, takže si můžete prohlédnout tradiční domy, sklady nebo sauny. Hodně to člověku osvětlí zdejší kulturu a historii.



Od sobotního večera vytrvale sněžilo a v pondělí dopoledne, v den odletu, napadlo dalších asi 15cm sněhu. Musím uznat, že na Finy to tady nahoře v Laponsku nemá zřejmě moc vliv. Sice nebyl nikde vidět jediný pluh, žádná sůl ani kamínky, ale auta uháněla po silnici kolem pořád stejně rychle. Celou dobu jsem musel myslet na to, jak by v Čechách byla kalamita a všechno ochromeno... natož takové letiště. Dokonce jsem si chvilku říkal, jestli v tomhle vůbec něco léta. Finové jsou ale jiná liga nejen na silnici, ale očividně i ve vzduchu. Ostatně na to tu musí být zvyklí. Po dráze jezdily pluhy, frézy a bagry sem a tam, letadlo jen chvilku kroužilo kolem a pak normálně dosedlo, vypustilo cestující z Helsinek, nechalo nás nastoupit, proběhl odmrazovací postřik a pak zase hurá zpátky do vzduchu vánice nevánice. 




Laponsko mi učarovalo. Hromady sněhu, teploty pod nulou, polární záře, otužování, dobré jídlo a pak celá ta tajemná sámská kultura. Dovezl jsem si jeden kuksa hrnek a už se moc těším, až se tam vrátím a budu z něj upíjet horký čaj nebo polévku někde u ohniště srubu hluboko v laponských lesích! 

0 Comments:

Okomentovat

<< Home