Na skok za polární září aneb Jedu si omrknout příští místo činu

Laponsko... to mi už v hlavě znělo tolik let a pořád nějak nebyla příležitost. Když se letos naskytla, vzal jsem to jako znamení a rozhodl se odjet tam na prodloužený víkend (od čtvrtka do pondělí), zkusit spatřit polární záři a omrknout to tam, abych se tam buďto ještě letos nebo v nejbližších letech vrátil na pořádný trek s batohem nebo saněmi. 

Cesta tedy vedla do Ivala, což je současně nejsevernější letiště Finska. Létají sem ale denně jen čtyři spoje z Helsinek. Ubytování bylo předem zařízené v nedalekém Ivalo River Campingu na samém okraji města. Tady se nabízejí parádní vyhřívané malé chaty a sruby se společnou koupelnou a toaletami. I v zimě je tato možnost ubytování komfortní. V ceně je navíc snídaně. 

Hned druhý den byla na programu cesta do asi 40km vzdáleného Saariselkä. To leží na samém okraji druhého největšího národního parku Finska - Urho Kekkosen. Protože jsem v autobuse ztratil čepici, musel jsem si tu pořídit novou, za to o dost tradičnější čapku s bambulkami, krytím pro uši a hlavně s nápisem Finland :D 

V národním parku je spousta možností pro putování na sněžnicích, ale především spousta tras pro běžkaře. Také se tu nachází chata pro pozorování polární záře. My jsme tu absolvovali krátkou sněžnicovou trasu na vrchol Iisakkipää, kde nás dohnala sněhová bouře a silný vítr. 

Druhý den byla v plánu vyjížďka se psím spřežením. Tady je na místě zmínit, že se tu všude nabízí spousta "atrakcí" pro turisty, jako třeba vyjížďky na sněžných skútrech, vyjížďky na pozorování polární záře, rybaření na dírkách v ledu nebo již zmiňované vyjížďky se psím spřežením. Všechny ale stojí v řádech stovek Eur, tedy pokud si jich chcete užít víc, je třeba se na to pořádně finančně připravit. Mě stála dvouhodinová vyjížďka (hodina čisté jízdy a hodina ve dřevěném srubu u otevřeného ohně, čaje a sušenek) 129 €. Nejdřív jsem myslel, že mě někdo poveze, ale k mému překvapení tu dostanete krátké školení a pak už najednou stojíte na saních a uháníte s vlastním spřežením po okolních lesích, zamrzlých jezerech a loukách. Je to neskutečný zážitek. Doslova cítíte tu energii psů a k tomu se kocháte tou nádhernou přírodou všude kolem. 

Celou dobu šlo hlavně ale o polární záři, se kterou se to už od začátku nevyvíjelo moc dobře, Předpověď totiž slibovala až do odjezdu mraky a dokonce i sněžení. Nakonec se ale v sobotu obloha smilovala a v deset večer jsme se tedy vydali po zamrzlé řece Ivalojoki dál od města, abychom s otevřenými ústy spatřili tu nepopsatelnou krásu tančících světel na obloze.

Neděle patřila stopu do asi 40km vzdáleného Inari ležícího na břehu stejnojmenného jezera. Tady mě zajímalo hlavně muzeum Siida, které má jedinečnou sbírku tradičních sámských (laponských) předmětů a věnuje se historii sámských národů. Vstupné je jen 10€ a najdete tu velkou spoustu artefaktů, tradičních hrnků kuksa, sněžných saní a drobných předmětu, stejně jako spoustu informací o okolní přírodě a zvířectvu. V areálu muzea se pak venku nachází asi 50 objektů, které sem byli přeneseny z původních sámských vesnic, takže si můžete prohlédnout tradiční domy, sklady nebo sauny. Hodně to člověku osvětlí zdejší kulturu a historii.

Od sobotního večera vytrvale sněžilo a v pondělí dopoledne, v den odletu, napadlo dalších asi 15cm sněhu. Musím uznat, že na Finy to tady nahoře v Laponsku nemá zřejmě moc vliv. Sice nebyl nikde vidět jediný pluh, žádná sůl ani kamínky, ale auta uháněla po silnici kolem pořád stejně rychle. Celou dobu jsem musel myslet na to, jak by v Čechách byla kalamita a všechno ochromeno... natož takové letiště. Dokonce jsem si chvilku říkal, jestli v tomhle vůbec něco léta. Finové jsou ale jiná liga nejen na silnici, ale očividně i ve vzduchu. Ostatně na to tu musí být zvyklí. Po dráze jezdily pluhy, frézy a bagry sem a tam, letadlo jen chvilku kroužilo kolem a pak normálně dosedlo, vypustilo cestující z Helsinek, nechalo nás nastoupit, proběhl odmrazovací postřik a pak zase hurá zpátky do vzduchu vánice nevánice. 

Laponsko mi učarovalo. Hromady sněhu, teploty pod nulou, polární záře, otužování, dobré jídlo a pak celá ta tajemná sámská kultura. Dovezl jsem si jeden kuksa hrnek a už se moc těším, až se tam vrátím a budu z něj upíjet horký čaj nebo polévku někde u ohniště srubu hluboko v laponských lesích! 

Kolem Gutštejna

První únorový víkend se sice zatáhlo a ochladilo, ale to nás neodradilo od pravidelného víkendového poznávacího výletu s čajovým posezením v přírodě. V lednu jsme navštívili zříceninu hradu Gutštejna, kde jsme si jen dole u říčky Hadovky dali čaj a jeli jsme zase zpátky. Tentokrát jsem si usmyslel, že se od Gutštejna vydáme po naučné stezce kolem slovanského hradiště na nedaleký Šipín a zase zpět. To znamenalo i brodění přes Hadovku, protože na mapách kreslený mostek tu už nějakou dobu není. 

Naštěstí má Hadovka místy jen nějakých 15-20cm hloubky, takže já ji v čerstvě navoskovaných botách a kalhotách od Fjällrävenu přebrodil suchou nohou. Lucie s Pepou museli zvolit variantu s botami kolem krku a vyhrnutými nohavicemi. 

Naučná stezka vede vzhůru protějším svahem a po krátké chvíli už nabízí krásné výhledy do údolí Hadovky a na Gutštejn. Určitě se sem musím ještě vrátit v létě přespat pod širákem. Pak už se otevírají výhledy na Šipín s kostelem sv. Barbory. Tady jsme si na vyhlídce vychutnali pár doušků bílého puerhu a nakonec jsme se kolem krásného dřevěného kostelíka Panny Marie se studánkou vydali k několika zachovalým lehkým vojenským opevněním. 

Tady jsme opět narazili na Hadovku, přes kterou tu vede betonový mostek a u něj se dělá krásná čistá tůň. Protože se rád otužuji, nemohl jsem při tom pohledu odolat a musel jsem se jít vykoupat, což způsobilo drkotání zubů mých dvou společníků, kteří se zatím choulili do teplých bund a čepic na mostku. 

Cestou zpět se nám Hadovku podařilo překonat po kmeni stromu a nakonec jsme ještě pomohli jedné mamince se třemi dětmi a psem, kteří bloudili v okolí. Vrátil jsem se pro ně autem a vzal je na Gutštejn, aby stihli autobus. Mám vždy z takové maličkosti, která někomu pomůže, ohromnou radost, takže to po tom dobrodružném brodění, skvělém čaji a osvěžujícím koupání byla parádní tečka na závěr. 

První letošní africká cesta za námi

Letošní pravidelná africká cesta do Jihoafrické republiky proběhla v pořádku a jako každý rok jsme si ji všichni užili. Letos byla po dlouhé době výjimečná hned z několika důvodů. Zaprvé jsme letos potkali hodně vody a tím pádem byla Afrika asi nejzelenější, jakou jsem ji v posledních deseti letech zažil a zadruhé nás vyrazilo celkem 6 a museli jsme jet dvěma auty. Na řadu se tedy po letech opět dostaly vysílačky, aby bylo možné se po parcích dorozumívat.

 

Naši cestu jsme jako vždy na trase po národních parcích začali v Pilanesbergu. Tady jsme potkali první nosorožce a na jezeře Malatse jsme dokonce chvíli pozorovali koupajícího a potápějícího se slona. Navíc jsme tu hned první noc měli štěstí na opravdovou africkou bouřku, kdy blesky osvěcují celou oblohu a hřmění se táhne dlouhé vteřiny celým obzorem, což je úžasný zážitek. 

Z Pilanesbergu jsme se přesunuli do Marakele. Tady nás každý den čekalo stádečko zeber a pakoňů přímo kolem stanů, také jsme tu narazili na nezvykle hodně šakalů a kolem stanů se nám tradičně procházeli pštrosi. Druhý den jsme tradičně navštívili hory v Marakele a vyjeli na Lenong view. Tam jsme měli nakonec i štěstí a chvilku pozorovali kroužení místních supů. 

Z Marekele jsme se přesunuli o téměř 600km dál na východ na hranu Blyde River Canyonu do městečka Graskop. Tady jsme si pronajali dvě chatky, druhý den objeli vodopády Lisbon a Berlin, navštívili jsme Holanďanův krámek se suvenýry a navštívili mého kamaráda George, který pár dní předtím oslavil narozeniny. 

Pak už nás čekal konečně slavný Kruger. Tady jsme navštívili kempy Satara, Balule a Letaba. Měli jsme štěstí na lvice, které u cesty ulovily žirafy. Také nás poctila několikrát návštěvou hyena asi dva metry od našich stanů v Balule. Letos byly všechny brody plné vody a naše toyoty corroly měly chvilkami co dělat. Nakonec jsme navštívili i obratník kozoroha.

Poslední dny patřily opět Graskopu, kde jsme cestou z Krugeru spatřili Tři rondavely, pokochali se kamennými hrnci v Bourke´s Luck Potholes a nakonec cestou zpět viděli vodpády Mac Mac, Sabie a Lone Creek a v úplném závěru navštívili jeskyně Sudwala Caves. 

Celkem jsme najeli 2585km, z toho necelou tisícovku po Krugeru. Všichni se vrátili v pořádku a já už se těším, až se tam v listopadu a únoru opět vrátím!