Sobotní Želina aneb sejdeme se na hřbitově

V sobotu 6. října se většina lidí oddávala volebním povinnostem. Raní slunce peroucí se s podzimním oparem vykouzlilo nádhernou atmosféru babího léta a na malém hřbitůvku kolem kostela sv. Vavřince v Želině se v tu dobu začali scházet první účastníci plánovaného workshopu s jasným cílem - začít s revitalizací zdejšího hřbitova, který už dlouhá léta zažíval údržbu maximálně v podobě sekání trávy. Sešli se tu tak členové hned tří spolků - pořádající spolek Přátelé kostela sv. Vavřince v Želině, německý spolek Förderverein Seelau/Želina (bei Kaaden an der Eger) sdružující především potomky odsunutých Němců, kteří zde mají pochováno nejvíce příbuzných a situace s obnovou nejznalejší Spolek pro dokumentaci a obnovu památek Karlovarska, který přijel poskytnout technické rady a podělit se o své zkušenosti při obnově kostelního hřbitova ve Svatoboru. 

A pak jsem tu byl  samozřejmě ještě já, protože mě současná práce spolku ve vzpomínkách vrací o 10-15 let zpátky, kdy jsem ke zdejšímu kostelíku sháněl veškeré informace a podklady s vidinou, že by se mu dalo pomoci, což tehdy ukončil nevelký zájem o podobné starosti ze strany tehdejšího vedení obce Rokle, pod kterou katastrálně kostel spadá. Jsem rád, že současné vedení se k celé věci staví jinak a vnímám tu obrovskou snahu většiny místních konečně celé místo zvelebit a vrátit mu bývalou důstojnost. Záměrně píšu o většině místních, protože jako všude a při všem i zde je cítit drobné napětí mezi aktivními a naopak zcela nezúčastněnými usedlíky. Sám jsem o víkendu "měl tu čest" vést s jedním takovým rozhovor, ze kterého si odnáším ten nejklasičtější poznatek - moudré rady v duchu hesla "nedělám nic, ale dokázal bych to udělat líp". K tomu bych dodal jen - někdy je lepší dělat věci teď, než nikdy a hlavně dělat něco, než nic. 

Zpátky ale k lidem, kteří nějakou hodnotu vytváří. Těch se tady během dne sešly zhruba dvě desítky za doprovodu zhruba stejného počtu dětí. Všichni se zapojili do práce a během dne se tak podařilo vyčistit, postavit nebo jinak zachránit asi desítku hrobů podél hřbitovní zdi. Sám jsem bohužel během dne musel odjet, ale po návratu jsem byl velice překvapený celkovým výsledkem! 

 

 

Na závěr bych rád poděkoval Pavlíně a Mirkovi za pozvání na čaj a večeři plnou jídla, dětí, domácí atmosféry a hlavně příjemného povídání s Vanessou (členkou zmiňovaného německého spolku) o česko neměckých vztazích, o vzájemném ostychu a předsudcích a hlavně o zdejším kostelíku. Do dnes jsem plný těch příjemných pocitů.