Víkend kolem Garmische

Tenhle rok byl přes léto pracovně náročnější, ale s koncem léta se objevilo pár volných dní a tak jsem si naplánoval na září hned dva víkendy v Alpách. Tím prvním se stal druhý zářijový víkend ve stínu nejvyšší hory Německa, tedy v bavorském Garmisch - Partenkirchenu, kam už spoustu let jezdím pravidelně relaxovat. Tentokrát jsem sebou vzal Lucii s Pepou, kteří byli do té doby většími kopci nepolíbeni a připravil pro ně dva pěkné výstupy. 

V pátek jsme do Grainau dorazili k večeru, postavili stany v místním kempu a vydali se jen do Garmische na večeři. Počasí slibovalo na sobotu nízkou oblačnost a dešťové přeháňky, ale žádné bouřky. Vybavil jsem Lucii s Pepou nepromokavými bundami a vyhnal je po šesté ráno ze stanu, abychom využili hodinového okna mezi přeháňkami ke startu našeho stoupání a dostali jsme se tak před začátkem deště pod částečný úkryt listů stromů a převisů soutěsky. 

Po osmé hodině už jsme kráčeli soutěskou Höllentalklamm a o hodinu později se pak poprvé sušili u krbu na chatě Höllentalangerhütte, kde jsme si k pozdní snídani dali výbornou gulášovku na zahřátí. Z poslední chaty v údolí Höllental jsme se stočili k masivu Alpspitze. Horní stezkou tudy vodím lidi zářezem Matheisenkar na vrchol Alpspitze, ta nižší stezka pak stoupá stejně strmě a vede svahy hory k malému zářezu mezi vrcholy Alpspitze a Osterfelderkopf, kterému se říká Rinderscharte. 

Celá tahle trasa měří asi 12km a nastoupané metry dosahující hodnoty téměř dvou tisíc dávají tomuhle šestihodinovému výstupu jistou porci náročnosti i pro zdatnější chodce. Smekám tedy před výkonem mého doprovodu a jsem rád, že ty srázy kolem vytrvale halila mlha a mrholení, protože se jim některé úseky i tak zdály příliš "na hraně". Druhé sušení už probíhalo na vrcholu Osterfelderkopf, kde se nachází také stanice lanovky. Tou jsme sjeli do údolí a vydali se pěšky do Hammersbachu k autu.

Za odměnu jsme pak přejeli k nedalekému alpskému jezeru Eibsee. Chtěl jsem Lucii s Pepou vzít na procházku kolem jezera, odkud jsou při dobrém počasí krásné výhledy na masiv mezi vrcholy Grosser Waxenstein a Zugspitze a hlavně jsem se tu chtěl vykoupat. Počasí bylo sice chladivé, ale teplota se i při mlze a dešti vyšplhala na asi 16°C, takže podobně chladné vody jezera byly vlastně stejně teplé jako vzduch... pohoda! Večer jsme pak vyrazili zase do Garmische na jídlo a objevili pro mě novou hospůdku v centru, kde jsme od slovenského číšníka dostali tip na hospůdku za kostelem, kde čepují plzeňské pivo.

Nedělní ráno nás přivítalo slunečními paprsky. V klidu jsme se tedy zabalili a vyrazili do Partenkirchenu ke zdejší klinice, odkud se dá vyrazit přes Wamberg (nejvýše položená farnost v Německu) na vrcholek Eckbauer a sestoupat pak soutěskou Partnachklamm zpátky k autu kolem  slavných skokanských můstků a olympijského stadionu. 

Po sobotním náročném výstupu se ráno nohy rozhýbávaly ztěžka a chvilku hrozilo, že nás předběhne i zdatná důchodkyně s hůlkami, ale nakonec jsme jako první dorazili na Eckbauer, kde jsme si dopřáli výbornou snídani s božským výhledem na všechny nejvyšší vrcholy v okolí. Na blízké chatě jsem nemohl vynechat oblíbený germknödel, než jsme se vydali na dlouhý sestup do údolí horské bystřiny Partnach, která tu vyhlodala impozantní soutěsku Partnachklamm. Ta byla tentokrát plná slunce a úžasných efektů s ním spojených, ale protože se její začátek nachází nedaleko parkoviště, proudí sem také nesnesitelné davy turistů, takže je třeba se v úzkých tunelech obrnit trpělivostí. 

Tím skončil náš nedělní program a s ním i alpský víkend. Na ten další se chytám na konci září do oblasti rakouské Solné komory a Halštatského jezera.

Nová místa v Českém středohoří

Namlsán podzimní náladou Brd jsem hned druhý den ráno sedl do auta a vyrazil do Českého středohoří, abych navštívil nové dosud nevystoupené vrcholy a další zajímavá místa. Za svůj první cíl jsem si zvolil zříceninu hradu Oltářík nad malebnou obcí Děkovka. Výhled do okolní krajiny je nádherný a je zaslouženou odměnou za krátké strmější stoupání k vrcholu. 

Po sestupu jsem nechal auto v Děkovce a vypravil se po červené na nedaleký vrcholek Plešivec ukrytý v soukromé oboře Krásná. Nejsem zastáncem tohohle řízeného komerčního lovu, ale musím uznat, že obora jako taková je působivá a na holém vrcholu Plešivce, který je její dominantou, jsem zažíval podobné pocity jako na safari v Africe. Rozhlížel jsem se tedy po krajině pode mnou a hledal nějako zvěř. Na vrcholku Plešivce jsem si udělal příjemnou pauzu na čaj, fíky a kozí sýr. 

Odtud jsem se přesunul k hájovně v Bakové a po červené vystoupal na Hradišťany, které jsou druhým nejvyšším vrcholem Českého středohoří a ne jejich vrcholu se nachází bývalé hradiště z doby bronzové a přírodní rezervace Hradišťanská louka. Kvůli otravným hejnům much a mušek jsem tu ale strávil jen pár chvil. 

Posledním cílem dnes se stal vrchol Lipská Hora nad malou obcí Lhota. tady bych chtěl upozornit, že se v obci nenachází téměř žádné místo k odstavení vozu. Chtěl jsem být slušný a u jednoho z domů jsem zastavil a optal se, zda bych podél jejich stodoly mohl nechat auto stát, za což se mi nedostalo zrovna příjemného souhlasu. Vznesl jsem tedy pro jistotu dotaz, zda je možné nechat auto kdekoliv jinde, kde mile rád zaparkuji, ale protože jiné místo neznali ani místní, nechal jsem auto vedle stodoly s nepříjemným pocitem, že mu možná bude chybět nějaké zrcátko nebo lak. 

Lipská hora je majestátní vrchol vévodící stejnojmenné přírodní rezervaci. Na samotný vrchol nevede turistická stezka a výstup je tu hodně fyzicky náročný, stejně jako sestup po drolivém podloží. Na vrcholu se ale nachází krásná skalní vyhlídka, ze které je výhled na zříceniny hradů Skalka, Oltářík, Hazmburk nebo Koštálov a samozřejmě i na nejvyšší vrchol Českého středohoří - Milešovku. Posvačil jsem tu za doprovodu jediných paprsků slunce toho dne, které se mi staly odměnou po dni plném výstupů. 

Plzeňsko a Brdy v dešti

Po dlouhých horkých týdnech se objevil jeden chladný víkend a s ním i příjemné podzimní počasí plné mlhy a kapek deště. Tohle počasí miluji, obzvlášť v lese. Vše má hlubší barvy, výraznější vůni a hlavně - nikde nejsou lidé, takže se objevuje více zvířat a tichých koutů. Vyrazil jsem tedy pro dva další turisty do Plzně a pak hurá do lesa.

Prvním cílem našeho mokrého toulání se stala vyhlídka na vrcholu Hradiště u Březiny. Zde se v 9. - 10. století nacházelo slovanské hradiště a dnes tu najdete malý altán s výhledem přímo vybízející k brzké snídani za šumění okolních bukových lesů. My jsme cestou vzhůru v lesním tichu potkali dokonce jednoho mloka a na vrcholu pěkně posnídali letošní gaba oolong a k němu čerstvý chléb a sýr.

Z Hradiště jsme si zajeli na nedalekou zříceninu hradu Krašov, který mám moc rád pro jeho úžasné začlenění do krajiny. Vypíná se na skalním ostrohu nad meandrující Berounkou a doslova svádí k představám, jak to tu asi vypadalo v dobách největší slávy hradu.

Po obědě v blízké Radnici jsme se rozhodli vytrávit cestou autem a dojet do Brd na rozcestí Na Dědku. Z počátku trochu pršelo, ale nakonec se počasí opět vrátilo k romantickým podzimním mlhám a nechalo nás v klidu vystoupat přes Třemšínskou boudu až na vrchol Třemšína, kde jsme si prohlédli kapličku, prostor bývalé zříceniny stejnojmenného hradu a nakonec sestoupili po svahu kousek níž k bývalému partyzánskému bunkru.

Bylo to úžasných 25 tisíc kroků s podzimní náladou a pokud jste v okolí nikdy nebyli, tak je tu velká spousta dalších zajímavých míst k návštěvě.

Počasí navzdory

"Není špatné počasí... jen špatné vybavení". To je moje dlouhodobé heslo a proto už dlouhá léta sleduji počasí jen v případě, že se budu pokoušet vylézt někam, kde by mě mohl zabít blesk. Člověka to donutí trochu investovat do vlastního vybavení, ale tahle investice se vám nesčetně krát vrátí v pocitech absolutní svobody a komfortu za jakéhokoliv počasí. Na spoustě nádherných míst tak budete bez davů a mnohdy v takové atmosféře, jakou zažije jen málo šťastlivců. 

Z počátku jsem důvěřoval hlavně technickým materiálům a v tom nejhorším spoléhal na "starý dobrý" Gore-Tex. Spoléhám na něj dodnes, především ve vyšších horách a ve sněhu, při lezení a bivakování, zimním spaní ve sněhu a podobně. Každý ale ví, že čím lepší je membrána, tím hůř dýchá a je jedno, jak se předhánějí reklamní slogany jednotlivých značek. Základem je tedy velká praxe s vrstvením a vlastní zkušenosti, protože mnohdy se člověk vlastní vinou cítí nekomfortně i s tím nejlepším oblečením. 

V poslední době jsem se vrátil ke kořenům. Vždyť lidé chodí do hor už tolik let a některé typy výrobků jsou vyráběny navzdory moderním technologiím stále dál. Když neběhám, nelezu a nehodlám vytvářet tolik tepla, jako malá jaderná elektrárna, chci být blíž k přírodě. Objevil jsem si tak pro sebe Fjällräven a miluji tu jejich jednoduchost barev, příjemné materiály, impregnaci přírodním voskem a hlavně možnost ovlivnit, kde a jak moc má bunda nebo kalhoty budou dýchat. 

To stejné platí u bot. Mám jedny kotníkové technické La Sportivy už asi 11 let. Jsou neskutečně pohodlné, pořád naprosto nepromokavé, uzpůsobené poloautomatickým mačkám, mají "lezeckou špičku" a podrážka je i za tu dobu stále jako nová, ostatně stejně jako zbytek boty. Ale i tady existuje ta původní a nesmrtelná alternativa - pravá alpská kůže a poctivá ruční práce. Jasně, tyhle boty neoslňují množstvím visaček s použitými technologiemi a neoplývají barvami, takže se jejich cena na úrovni drahých technických bot zdá vysoká, ale není proč váhat. Meindl vyrábí svůj model Ortler a Hanwag pak Bergler. Vlastním druhý zmiňovaný model bot, která vznikají dvojitým šitím bez lepidel, všechno poctivě ručně, z těch nejlepších materiálů a stejně jako u Fjällrävenu se boty proti vlhkosti chrání přírodním voskem. 

Ať už se rozhodujete pro technické materiály nebo ty víc blízké přírodě, vždy Vás to posune blíž k životu, ve kterém se nebudete smutně dívat z okna, když venku spadnou první kapky deště. Vaše komfortní zóna se posune mimo město a takový život za to přeci stojí! 

"Koloběžkování" podél Berounky

Poprvé jsem se na stezku podél Berounky vydal s koloběžkou na zkoušku už někdy v srpnu jednoho horkého a dusného večera. Nechal jsem tehdy auto u dálničního mostu na malém parkovišti a vydal se společně s rojem mušek směrem k Srbsku. Můj stroj je závoďák se vším všudy, tedy hlavně proto, že je osazen vyplétanými koly s keramickými středy a plášti na silničku, protože originál kola, která snesou víc terénu, jsou trvale ustájena v garáži. Pro tuhle kombinaci je poslední asi kilometrový úsek dobrodružstvím a galusky nafoukané na 6 atmosfér tu sice krásně "zvoní" na drobné štěrkové drti, ale každý ten zvuk v mé hlavě vyvolával pocit nadcházející exploze. Naštěstí se tak nestalo a já těch asi 18km absolvoval úplně v pořádku. Nakonec jsem se vydal ještě na krátký průzkum trasy směrem na druhou stranu k Berounu, abych věděl, do čeho půjdu příště.

To příště přišlo v podobně horký den, jakým se prostě nedalo v posledních měsících moc vyhnout a já jsem tak někdy kolem šesté hodiny v podvečer zastavil v nedalekém Nižboru na parkovišti přímo pod zámkem a vydal jsem se ve směru Beroun. Krásné hladké asfaltové pasáže se tu střídají s tím, co by jezdec na silničce přirovnal ke cross country, ale protože už jsme to s "morčetem" absolvovali několikrát bez úhony, nezvolňuji tempo a drandím si to "les neles, štěrk neštěrk" s výhledy na klidnou Berounku. 

Z Berouna pak už pokračuji po známé části stezky až do Sbrska, kde v kempu tankuji jednu točenou limonádu a uháním zpátky. Slunce už zapadá k obzoru s patřičnými efekty, voda se líně mele mezi kameny, rybáři postávají v proudu a občas se ozývá frkání koňů v okolních ohradách... úplná pohodička jako vyšitá z knih Oty Pavla. Tahle trasa má dohromady asi 28km, takže už si trošku zaodrážíte a bude třeba sem tam vystřídat nohy, ale pokud Vám vyjde den, tak si hlava plná výjevů z krajiny kolem romantické Berounky té vzdálenosti ani nevšimne!

Přednáška o včelaření v Kadani

Před spoustou let, které už by daly dohromady nejméně desítku, jsem se začínal věnovat včelaření a v té době doslova hltal vše, co se včel byť jen okrajově týkalo. kromě vlastní malé včelnice jsem objevoval včelaře v okolí, hledal staré úly zapadlé kdesi v trávě a hledal způsob, jak je dostat někam, kde by mohly sloužit aspoň okům návštěvníků, pomáhal s pár včelařskými výstavami a obecně jsem byl tehdy daleko víc vonět včelím voskem. 

Když mi tedy letos Honza zavolal s tím, že bychom mohli zajít na pivo a probrat něco o včelách ve františkánu, neváhal jsem ani vteřinu. Zrodil se tak snad dlouhodobý a prvním ročníkem celkem slušně prověřený den všech okolních včelařů a jsem ze srdce šťastný, že jsem mohl být při té organizaci i samotné realizaci. Přednáškovému dni ve františkánu předcházel týden řezbářského umění přímo na náměstí v Kadani a výsledná díla (variace klátů) pak byla přesunuta na malou včelnici v areálu kláštera. 

Upřímně mě udivil a příjemně překvapil zájem o přednášky, ať už vzhledem ke krásnému počasí venku nebo obecně k tématu, kterému ne všichni holdují natolik, aby si ubírali čas z volné neděle. Sám jsem se pokusil přispět asi hodinovou přednáškou zejména o posledních výsledcích výzkumů Jürgena Tautze, které současné chápání principů včelího společenství znovu posouvají dál a těším se, pokud budu i v dalších ročnících přizvaný, abych samotný program nějakým způsobem obohatil. Jen tak dál!