Něco na čtení?

Poslední dobou trochu zanedbávám čtení, které jinak absolutně zbožňuji. Proběhl jsem proto rychle knihkupectvím a popadl sérii tří knížek jednoho autora. Jmenuje se Eric Emmanuel Schmitt, rozený Belgičan, který nyní žije v Bruselu. Patří zřejmě k nejpřekládanějším francouzsky píšícím autorům současné doby. Knihy, které jsem si koupil já, jsou třídílným Cyklem o neviditelném. Jedná se o volnou řadu příběhů o světových náboženstvích (křesťanství, judaismu a islámu). Autor kouzelně naivním dětským pohledem a rozhovory dětí s jejich staršími ochránci uvažuje o základních pojmech a hodnotách lidského života a smrti. Jak jsem již psal, knihy jsou tři. Pan Ibrahim a květy koránu, Noemovo dítě a Oskar a růžová paní. Pana Ibrahima a květy koránu a Oskara a růžovou paní mám již přečtené. Zvládl jsem to doslova jedním dechem. První kniha vypráví o opuštěném židovském chlapci, kterého opustí rodiče a on se vydává na pouť do rodné země svého ochránce obchodníka Ibrahima. Kniha je zábavná a poučná. Druhá přečtená kniha mě ale zaujala zatím nejvíce. Oskar a růžová paní je vlastně deníkem nemocného devítiletého chlapce, který umírá na leukémii. V dopisech Bohu líčí posledních několik dní svého života v nemocničním pokoji. Zde si velice rozumí s jednou z ošetřovatelek, která ho k tomuto psaní vlastně dovede. Velice dojemné řádky jsou opravdovým mistrovským kouskem autora. Je vidět, že je Eric Emmanule Schmitt držitelem doktorátu z filozofie. Třetí kniha, kterou mám zatím rozečtenou vypráví o osudu židovského chlapce během druhé světové války. Jsem zatím na začátku, ale nepochybuji o její kvalitě. Pokud si chcete udělat příjemnou chvilku s nějakou knížkou, vřele Vám tuto trilogii doporučuji!

Neděle: "Sportovně-odpočinkový den"

Včera jsem se s Janou a Alešem rozhodli provětrat naše "silničky" a objet si Nechranice. Při té příležitosti jsme se také domluvili, že si vezmeme plavky a na jejich chatičce ( ta se nachází na tak úžasném místě, že jsem se rozhodl koupit si zde o kousek dál pozemek) se vykoupeme a opečeme buřtíky k obědu. Od včerejška hlásili přeháňky, ale to nám nevadí. Cesta kolem Nechranické přehrady je na silničce trošku hrbolatá, člověk si musí trochu zajet (do Soběsuk), aby se vyhnul panelce k Vikleticím, kterou by silniční kolo asi moc dobře neneslo. Od rána bylo sice teplo, ale zataženo. Zřejmě proto jsme byli jedinými plavci široko daleko:) Jana s Alešem se proháněli po vodní hladině ve svém novém člunu a já kolem nich jezdil na prkně k surfu. Pak ale Aleš vzdal učení s ovládáním člunu a vyměnili jsme se. Na vodě už jsem něco najezdil, takže ten cvik s kormidlováním mám. Proto jsme se s Janou vydali na protější břeh. Docela makačka, to musím říct! Nakonec nás čekali buřtíci k obědu. Aleš nasekal dřevo, já rozdělal oheň a Jana připravila buřty a chleba. Tomu říkám dělba práce. Stejně týmová, jako jízda na kole a věčné střídání prvního "tahače". Deštík jsme přečkali v chatě a pak hurá domů. Tomu říkám příjemné odpoledne. Stejný nápad dostalo celkem velké množství lidí. Jenom na hrázi přehrady jsme potkali zhruba 25 cyklistů. Mám radost, že se tolik lidí snaží sportovat a něco podnikat, místo vysedávání u televize nebo po zahradních hospůdkách.

Mé, Alešovo a Janičky kolečko v depu:)

Obloha byla kovově šedá, ale teplo na koupání bylo, tak co řešit?!

Aleš transportuje prkno do vody

Janča nasedá do člunu

A to jsem já na prkně (zvláštní pocit, nestává se moc často, abych se dostal na nějakou fotku z výletu:)!)

Čekáme jen na Aleše a ten jen fotí a fotí...

Ta tečka uprostřed plochy jsem já s Janičkou na cestě zpátky od druhého břehu...

Aleš - absolutním soustředění při sekání dřeva

Náš dnešní obídek

Z Podkrušnohorského zooparku

Nastal víkend a sním i mé "výletění" s focením po okolí. Protože jsem dlouho přemýšlel, kam bych jel fotit a nechtělo se mi tentokrát někde vysedávat v rákosí a chodit mokrou trávou, rozhodl jsem se pro chomutovský zoopark. Jel jsem tam hned na devátou, kdy se otevírá a snažil jsem se vyhýbat rodinám s dětmi. Kdo chce v klidu fotit zvířata na podobném místě, měl by si pořídit včas povolenku na odstřel dětí. Mé nervy mě opustily u výběhu jelenů, kde jsem trpělivě seděl schovaný až do chvíle, než se za mnou objevil asi pětiletý blonďák, na první pohled rozmazlený chlapec, který se rozhodl, že na žebřík na pozorovatelnu vyleze jen na zádech babičky. Ta ho neunesla a když se onoho transportu ujal dědeček, tak ten "roztomilý malý chlapec", kterého bych v tu chvíli nejraději ubil svým téměř tříkilovým stativem, spustil histerický tříminutový křik, při kterém zaťal pěsti a dupal nohama. Připomělo mi to scénu z minulého focení, kdy jsem tiše pozoroval, jak se ze své dutiny ve stromě chystá vyjít plachý dikobraz, připravoval jsem si už prst na spoušť, když přiběhly dvě blonďaté dívenky, obě vyskočili na plot a s pokřikem "dikobraz" s ním lomcovali takovým způsobem, že dikobraz už další hodinu vylézt nechtěl...Vzdal jsem tedy snahu o focení s tím, že nemám rád lidi. To jsem ale netušil, že za pár minut budu u dravců ještě svědkem demence dalších návštěvníků. Cestu z Globusu si návštěvou zooparku obohatila rodinka Němců. Už podle vzhledu bylo jasné, že ve své domovině nepatřili ke střední... vlastně ani nižší střední třídě... kdybych pak měl hodnotit i jejich inteligenci, potřeboval bych použít i mínusové hodnocení na žebříčku IQ. Ten přiblble vypadající německý pán s náušničkou v uchu si totiž ze školy odnesl informaci, že sup se živí převážně novinami, které se k tomu účelu zdarma poskytují při vstupu do parku. Měl jsem sto chutí se rozeběhnout a vší silou mu praštit hlavou o klec, aby se mu rozsvítilo. Podle profilu mu to už ale někdo udělal a bezvýsledně, takže jsem rezignoval. Nakonec byl zbytek zvířat vyplašený střelbou od Kamencového jezera a následně i "ohleduplným" kroužením vrtulníku, který sice patřil také k té "slávě" na jezeře, ale jeho osazenstvo se rozhodlo prohlédnout si zoopark...mám jen jedny nervy...příště sem jedu jedině v pátek ráno...

Sysel obecný ve výběhu jelena evropského

Jojo...ten už je na focení zvyklý...nejdřív na mě vyplázl jazyk...

A pak se tomu ještě řechtal...

Poslední pohled před úprkem...utekl on i já, protože řev kluka za mnou se nedal poslouchat...

Tenhle medvěd měl stejnou náladu jako já... absolutně smířený s tím, že už ho nemůže nic překvapit, nic neslyší, nic nevidí a jen se válí...

... a jak mu to jde, panečku!

Moje oblíbenkyně - kachnička mandarinská

Další ze zvířat...Drancovač nákupní (drancer globusus)... tento druh je velice rozšířený podél našich západních hranic. Jeho mozková kapacita nedosahuje ani kapacity slepice. Celý život žije v dojmu, že když se dorozumívá svým jazykem, tak mu všichni rozumí a navíc bychom si před ním měli sednou na zadek. Největším poznávacím znakem je jeho zvláštní druh migrace za potravou. Přestože je ve své domovině obklopený kvalitním sortimentem, neváhá urazit stovky kilometrů a obstarávat si potravu na území jiného státu. Demence tohoto druhu je tak vyjímečná, že se na něj přiletěl podívat i u nás vzácný sup. Děkuji pracovníkům zooparku, že mi umožnili vstup do výběhu s tímto tvorem.

Není nic lepšího, než prohlídka zooparku z kabiny vrtulníku

Tohle zvíře jsem objevil při odchodu. Říká si Rostislav Stach a na snímku "loví" kormorány...

Co s načatým odpolednem?

Tuhe otázku jsem si pokládal po dnešním obědě. Bylo mi jasné, že musím nejdřív napravit mé dopolední ježdění s autem v trávě a pořádně ho umýt, protože jsem ho měl celé od různých pilů, lístků, stébélek a z celého podvozku mi visela tráva. Pak jsem se rozhodl si cvičně objet Nechranice. Připravil jsem si "silničku" a oblékl se do drezu, když mi došlo, že na tomhle kole nemám nic, kam bych schoval foťák. Musel jsem tedy vyrazit na "horáku" a smířit se s tím, že budu šlapat jako blázen a valit se po asfaltu na širokých a měkých pneumatikách. O to větší radost mi pak ale udělal "závod" s cyklistou, který se za mnou objevil už při výjezdu z Kadaně. Jsem soutěživý typ a proto jsem se rozhodl, že sice jedu na pitomém kole, ale i tak budu makat, aby mě nedohnal. Celou cestu z Kadaně podél Sempry a elektrárny jsem dupal a udržoval si rychlost mezi 33-35 km/h. Asi Vám nemusím říkat, co to dalo práce. Cyklista se držel zhruba 150m za mnou a přibližoval se jen zvolna. Pak jsem jel po první hrázi a rozhodl jsem se zastavit a vyfotit si tu zátočinu s "dokem" pro policejní člun. To už mě samozřejmě cyklista předehnal. To mi práávě udělalo radost. Cyklista za mnou jel na silničním kole a já mu celou cestu až sem (sice za mimořádného vydání všech sil) vzdoroval na "třináctikilovém horalu". Když jsem urazil dalších sto metrů, tak kolem mě projeli Aleš s Janou, kteří jeli z Chomutova z práce. Nelenili, otočili auto a vrátili se za mnou. Koupili si nový člun a jedou ho na Nechranice vyzkoušet, ať jedu s nimi. Tomu jsem nemohl odolat. Jany maminka, která asi hodinu plavala ve vodě, nám řekla, že voda je už teplá a jestli bude ještě týden takhle horko, tak už člověka ani neosvěží. Bral jsem to s rezervou, protože jsem si hned vybavil to mé víkendové chození po jezu na Želině a nesnesitelně studenou vodu. A přesně tak to bylo. Smočením palce u nohy jsem se v tom utvrdil. Koupání narušila drobná přeháňka a od Kadaně se objevili černé mraky a první blesky. Nasedl jsem proto rychle na kolo a upaloval. Ale nestihl...u elektrárny jsem zmokl tak, že jsem přestal pospíchat, pustil se do sušenky a zmírnil tempo...víc zmoknout už jsem stejně nemohl...Za jedno odpoledne jsem se tak koupal i klepal zimou...už mě nahřál ani ten pocit, že jsem ujížděl cyklistovi, ani vědomí, že jsem podle plánu najel 26.05 km:)

Poslední oblouk řeky před rozlitím do Nechranic

Při tomhle snímku mě předjel ten cyklista...

Nad chatou Jany s Alešem a nad místem koupání...vpravo přichází bouřka a já odjíždím...bohužel přímo k té bouřce...

Celou dobu zde kolem břehů "kroužil" policejní člun

Jana s Alešem se chystají k prvnímu testu nového člunu

Člun na vodě

Moknu...brýle jsem od poloviny cesty vezl v zubech, protože jsem přes ně stejně neviděl:)

Vojáci

Celková situace

Zvětšená oblast s věží a vysílačem ze vzduchu

A tady je věž a vysílač ve skutečnosti...

Když jsem psal, že jsem dnes jel do Kadaňského Rohozce, tak musím ukázat pár fotografií i odtud. Kadaňský Rohozec není nijak zajímavým místem na památky, ale je poslední vesnicí na téhle silnici a pak už jsou všude závory a vojenský výcvikový prostor. V těchto končinách jsem ještě nikdy nebyl, takže mě překvapila blízkost prvních vojenských objektů od vesnice. Z mé pozice (od Sedleckého kopce) jsem si udělal pár poznámek, několik fotek a hurá doma na server Mapy.cz, abych si to ověřil i ze vzduchu. Kus za vesnicí se zde nachází působivé letiště pro vrtulníky a také "maskovaná" vež a vysílač. Nejvíc mě zaujaly obrovské bílé cedule s červenou směrovou značkou uprostřed kopců. Jestli někdo znáte jejich význam, tak mi ho prosím také řekněte;) Zatím si myslím, že to slouží k nějakému navádění letadel a vrtulníků při cvičení...

Prohlídka terénu

Dnes jsem brzy ráno vyrazil opět k Vinařáku prozkoumat jeho druhý břeh a hlavně najít nějaké jiné místo k focení. Autem jsem se "brodil" v metr vysoké trávě, která mi sahala až po okénka a občas mi na mokré távě podkluzovaly kola. Tou mokrou travou jsem se pak i brodil pěšky a během půl hodiny jsem na sebe nachytal i veškeré bílé chmíří z okolních topolů a vrb. Asi nemusím psát, jak jsem byl naštvaný. Proto jsem se vydal na projížďku směrem ke Kadaňskému Rohozci a na hranici vojenského prostoru, protože tohle okolí ještě moc zmapované nemám. Je zde spoustu příjemných míst a možná, že se sem o víkendu ještě vypravím:)

To bude nějaký rákosník

Tahle kytička mi poškrábala celé nohy

Hlaváček letní

Tohle je myslím pěnodějka červená

Nechci Vám lhát, takže zatím nevím jak se tenhle brouček jmenuje

fotogenická opuštěná továrna v Záhořanech...tam se chystám jet fotit

Cestou ke Ždovu jsem v Radechově objevil své bývalé autíčko

Rozpadlá kaplička mezi Kadaňským Rohozcem a Vojnínem

Laduška - "jedová bába":)

Minulý týden měla Laduška poslední zvonění. Když jsem ji viděl poprvé na pěší zóně v Kadani, tak jsem ji vůbec nepoznal:) Je to prostě mistr převleků...

Omlouvám se za kvalitu fotografií, pocházejí pravděpodobně z mobilu;)

Další zajímavé pozorování

V pátek 18. května jsem zde psal o mém pozorování v našich končinách vzácných husic egyptských. Není tomu však tak dávno, co se podařilo ČSOP na jedné z výprav po okolních rybnících pozorovat na stejném místě dalšího vzácného návštěvníka. Tím návštěvníkem byl ibis hnědý.

Kdo je ibis hnědý?
Ibis hnědý (Plegadis falcinellus) je tažný pták, který má obdobnou velikost jako vrána obecná. Z míst, kde zimuje, přilétá v dubnu a odlétá do nich v září až říjnu. Ibis hnědý má tenký zahnutý zobák a tmavě kovovově leské peří červenohnědé barvy. Samec a samice jsou na první pohled k nerozeznání, mláďata mají matově tmavohnědou barvu. Ibis hnizdí jedenkrát ročně a to především na Balkánském poloostrově a v Malé Asii. Ve střední Evropě se vyskytuje při hnízdění vzácně, a to v zaplavovaných územích a v rybičnatých oblastech. Hnízdí v koloniích v květnu až červenci. Svá hnízda staví v křovinách poblíž vody z klacků a rákosových stébel. Samice snáší 3 až 4 vejce tmavě modrozelené barvy. Péči o mláďata se věnují oba rodiče po dobu 14 dnů od vylíhnutí, posléze mláďata opouštějí hnízdo a dalších 14 dní jsou dokrmována. Potravu ibisů hnědých tvoří hmyz, červi a měkkýši žijící v bahně.

Fotografie pocházejí opět od Karla Vlasáka, kterému tímto děkuji za jejich poskytnutí.

Letící ibis na Vinařáku (foto Karel Vlasák)

Pár ibisů na Vinařáku (foto Karel Vlasák)

Kroužkování sýkorek III

Dnes už jsme nikde kroužkovat nebyli, ale Kája s Janou mi dali pár foteček a tak sem chci uložit i pár fotek se mnou, aby bylo jasné, že jsem kromě focení také pracoval.

Pravda...tady jen přihlížím... (foto Karel Vlasák)

...ale tady dávám malé sýkorky zpátky do budky (foto Karel Vlasák)

...a ještě jednou... (foto Karel Vlasák)

Kroužkování sýkorek II.

Nedělní odpoledne se spíš podobalo červencovému odpoledni. Na želinský meandr dopadaly paprsky slunce jako přes obrovskou lupu a nás zde čekalo další kroužkování. Sešli jsme se ve stejném složení jako včera, jen cesta byla kratší. Většinou zde hnízdí opět sýkorky, ale také jsme objevili několik budek s mými oblíbenými brhlíky, což mi udělalo nesmírnou radost. Budku brhlíka poznáte většinou podle toho, že má kolem otvoru nalepený materiál (hlínu) a tímto způsobem znemožňuje vlétnout do budky jiným ptákům. Brhlík si nestaví uvnitř budky hnízdo z trávy a peří jako sýkory, ale vystýlá si ho převážně kousky borové, modřínové nebo dubové kůry. U poslední budky se Kájovi povedlo, za cenu skoku do vzrostlých kopřiv, chytit mládě drozda zpěvného a tak se nám podařilo okroužkovat i jednoho drozda.

Kroužek na nožičku a hurá zpátky do budky...tenhle obr se ale už brzy stejně vydá poznávat svět...

Jana si Káju pěkně vycvičila :)

Malý brhlík...

V družstvu chybí obětavé ženy...Kája tedy musel držet pod zadkem "náčelníka", který se trošku bojí výšek

Do téhle budky pro změnu nechtěl nikdo šplhat, tak jsem se obětoval...

Nemohl jsem odolat...to už je hodně dávno, co jsem se naposledy procházel po jezu...

Chvilka slunění a honem zpátky na břeh...voda v řece přeci jen ještě není na koupání

Rychle zpátky - studí nohy!

Týmová práce

Malý drozd

Vajíčko kosa