V okolí Peruce

Den před státním svátkem, který jsem měl strávit pracovně, jsem se rozhodl pro relax v přírodě. Ráno jsem tedy "nastartoval" mapy a jal se vyhledávat nějaké zajímavé místo v dojezdové vzdálenosti od Prahy, protože už se dřív stmívá a mě se nepodařilo vylézt z postele dostatečně brzy. Nejprve jsem objevil Krásnou vyhlídku nedaleko Peruce. Cíl, kde by se dal vychutnat šálek dobrého čaje tedy byl a zbývalo jen probádat okolí a najít dostatek zajímavých míst, které by šlo propojit. I to se nakonec povedlo.

Po sjezdu u Třebíze se mezi obcemi Klobuky a Telce nachází menhir z železitého pískovce, kterému se přezdívá Kamenný pastýř. Ten je svou výškou 3,5m největším českým menhirem a byl vztyčen pravděpodobně už Kelty. Největší potíží jeho návštěvy je parkování. Přestože byl k němu vybudován hezký chodníček od silnice začínající informační cedulí, všude kolem je zákaz zastavení. Klasický český Kocourkov v praxi. 

Odtud jsem se vydal do nedaleké Peruce. Název obce údajně vznikl ze slovního spojení v Kronice české od Václava Hájka z Libočan, který zde uvádí, že "Oldřich spatřil Boženu perúc prádlo". Místo střetu je jasné, ale hned několik zdrojů se nedokáže shodnout ani na roku tohoto setkání a tak se i informační cedulky na několika místech v okolí rozcházejí a udávají různé údaje mezi lety 1004 a 1012 našeho letopočtu. Jeden zdroj také označuje jako místo setkání zdejší Boženinu studánku, jiný zase místo u zdejšího Oldřichova dubu. 

U Oldřichova dubu, který je chráněn jako památný strom a je jedním z nejstarších stromů u nás, prochází také modrá turistická trasa po naučné stezce Perucko, která je současně cyklostezkou č. 202. Po ní jsem se tedy vydal ve směru přírodní památky V hlubokém, v níž se nachází i zmiňovaná Krásná vyhlídka. Z ní je jeden z nejhezčích a nejucelenějších výhledů na České středohoří. Znalé oko tu objeví všechny významné vrcholy od Rané až po Hazmburk. Při cestě k obci Chrastín se pak nad obzorem na východě objeví i Říp. 

V Chrastíně jsem se po žluté vydal k asi kilometr vzdálené rozhledně Stradonka vybudované teprve v roce 2009, která s pouhými 6m výšky okolní terén převyšuje především díky 520m dlouhému valu, jenž je posledním pozůstatkem pravěkého hradiště Stradonice z doby halštatské (550-450 př. n. l.). Odtud je pohled na České středohoří stejně impozantní a navíc je tu několik možností posezení a odpočinku. 

Od rozhledny jsem se po návratu do Chrastína vydal dál po naučné stezky. Ta se tu na konci obce stáčí vlevo a vrací se k Peruci údolím Débeřského potoka. Na trase se nachází několik informačních cedulí k přírodní památce V hlubokém a současně je tu patrný vysekaný koridor, který protíná celé 100m hluboké údolí. Prochází tudy totiž několik významných produktovodných potrubí. Kromě Vysokotlakého plynovodu SSSR - NDR z roku 1973, se tu nachází také etylenovod JS 250, kterým litvínovský Chemopetrol dodává etylen do neratovické Spolany, pak také dálkovod C4, kterým proudí ethylbenzen z Chemopetrolu do Synthosu Kralupy, ale hlavně tudy prochází slavný ropovod Družba. Ten je se svými 4000km nejdelším ropovodem na světě a potrubím o průměru 528mm proteče asi 9 miliónů tun ropy ročně. 

 

Naučná stezka se u zdejšího přírodního koupaliště napojuje zpátky na obec Peruc a celý tento okruh má asi 11km. Se všemi zastávkami a výhledy je to na zhruba 3-4 hodinovou procházku, kterou všem vřele doporučuji. 

Zřícenina kaple sv. Štěpána u Chotěbudic

Krásné říjnové podzimní počasí doslova lákalo k toulkám barevnou krajinou a naskytla se tak hlavně možnost dohnat nějaké resty ve focení a natáčení v blízkém i vzdálenějším okolí Kadaně. Hodně jsem tedy navštěvoval okolní kostelíky, kostely, vyhlídky a podobná místa, ke kterým sbírám materiály a na některá z těch míst jsem se vracel i několikrát denně, abych měl představu o světelných podmínkách a více šancí na dobrý záběr. K velmi oblíbeným místům patří kaple sv. Štěpána, která je úchvatná už svou polohou mezi dvěma obcemi na Podbořansku, totiž mezi Mašťovem a Chotěbudicemi. Podvědomě tak vytváří jakýsi opevněný ostrov v polích.
  

Kaple ani hřbitov tu však nestojí osamoceně od svého počátku. Obojí bývalo ještě před husitskými válkami součástí obce Mladějov. Obec byla během husitských válek vypálena (uvádí se rok 1421) a zůstala jen kaple. Ta pochází z druhé poloviny 13. století, v 18. století prošla barokními úpravami, a přestože tomu současný stav příliš nenasvědčuje, ještě v polovině 20. století měl kostel střechu a byl zcela funkční. K jeho chátrání začalo docházet po roce 1945 po odsunu Němců, kdy tu v pohraničí zanikala spousta původních obcí. 

Na konci 90. let 20. století byla kaple zapsána na seznam mezi objekty určené k demolici. Naštěstí se tak stalo v době těsně před revolucí, takže bylo úřadování na chvilku zastíněno změnou režimu a krátce poté bylo místo prohlášeno kulturní památkou. K záchraně kaple to sice nijak nepomohlo, ta si tu poklidně chátrá dál, ale aspoň nebyla zbořena. Dnes z ní zůstává obvodové zdivo, několik půvabných okének s pískovcovým ostěním, uvnitř stojí také vítězný oblouk a naproti kněžišti jsou ještě dnes patrné zbytky dřevěné konstrukce. 

Okolní hřbitov je stále funkční, přestože ho společně s kaplí postupně pohlcují popínavé rostliny. Nezbývá než věřit, že se jednou kaple dočká nějakých záchranných prací a zabrání se tak jejímu postupnému chátraní, protože se jedná o jednu z nejstarších církevních památek v okolí a současně o jedno z nejmalebnějších míst široko daleko. Zvlášť barevný podzim, kdy se tenhle ostrov vynoří uprostřed hnědých zoraných polí, doslova vybízí k návštěvě tohoto tichého opuštěného místa. 

Vzduchem v La Fabrice

Když jsem v programu La Fabriky objevil Losers Cirque Company, zajásal jsem a okamžitě si koupil vstupenku. Ve světě pohybového divadla to není žádný neznámý pojem. Za tímto projektem se totiž už od počátku skrývá mužské duo Dae Men Petra Horníčka a Zdeňka Moravce, které i divadelní laik má možnost znát jako vítěze talentové soutěže Česko Slovensko má talent. Kromě toho je do projektu zapojena spousta velmi talentovaných lidí a v neposlední řadě jsem minulý rok byl na jejich představení "Wall(s) & Handbags", které bylo skvělé. 

 

 fotografie: www.lafabrika.cz

fotografie: www.lafabrika.cz

Nesmím ale pominout ten hlavní fakt, a to námět hry, který byl pro mě tím nejpodstatnějším. Inscenace "Vzduchem" se totiž volně inspiruje kultovním románem Richarda Bacha "Johnathan Livingston Racek", což samo o sobě vzbuzovalo velké naděje. A zpětně musím říct, že opodstatněně!

Vlastně by to jednu bolístku mít mohlo. Vžiji-li se do kůže diváka, který vyrazil na inscenaci Vzduchem bez znalosti Bachova díla, dokážu si představit to dlouhé tápání po smyslu všech těch emocí a pohybu bez jediného slůvka vysvětlení. Když jsme u emocí a pohybu, tak je na místě také říct, že tohle není úplně klasické akrobatické vystoupení. Nad všemi akrobatickými prvky tu převládá právě ta emoce, kterou výborným způsobem doplňuje živá hudba Vladimíra Mikláše. 

 fotografie: www.lafabrika.cz

fotografie: www.lafabrika.cz

Jako fotograf se rád kochám scénou a občas v ní hledám pohledné sekvence možných snímků. Tady hodně smekám před Petrem Horníčkem (scéna) a Michaelem Bláhou (light design), protože jsem si dnes snad dvacetkrát měl možnost v duchu říct - "sakra, tohle by byla božská divadelní fotka!". Téměř v každém okamžiku by tu cvičené oko mohlo objevit celou plejádu emocí, světel a stínů. 

fotografie: www.lafabrika.cz

Nakonec tedy k samotnému vystoupení, které mělo premiéru v rámci letošní Letní Letné 23.8.2018. Čtveřice mužů a jedna žena. Akrobatický kohoutí zápas o pozornost, ze kterého tryská volnost pohybu, touha, posouvání hranic a nakonec i skvěle vygradovaný příběh hlavního "racka". To vše propojené několika dech beroucími akrobatickými kousky bez jištění se vším všudy... s třesoucíma se rukama, vibrujícími tyčemi a absolutním vypětím všech svalů. 

Děkuji. Přesně s tímhle pocitem chci odcházet z divadla! 

V hodině rysa

Chystal jsem se už na loňskou premiéru, ale nakonec jsem ji nějak prošvihl a dostal jsem z časových důvodů příležitost až letos. Když se tedy po divadelních prázdninách objevil program mé oblíbené La Fabriky a v něm se objevily další reprízy hry V hodině rysa, neváhal jsem ani vteřinu. Ano, možná hlavně proto, že jednu z rolí tu ztvárňuje Zuzana Bydžovská. 

Fotografie z webu www.lafabrika.cz

Není to novinka. Švédský spisovatel Per Olov Enquist napsal stejnojmenné drama již v roce 1988 a sám o něm tehdy napsal - „Je to hra o lásce chlapce a kocoura. A také o tom, že vzkříšení je možné... ale kdo by tomu věřil.“. V roce 2013 pak vznikl ve Švédsku stejnojmenný film, jehož režisérem se stal Søren Kragh-Jacobsen, a který vycházel ze scénáře samotného autora předlohy. 

A teď už k divadelnímu představení, jehož režie se ujal Radim Špaček (autor televizního seriálu Svět pod hlavou a držitel Českého lva za film Pouta). Ačkoliv by se to na první pohled mohlo zdát naopak, tak hlavními dvěma postavami hereckého trojúhelníku jsou Petra Horváthová (postava lékařky Lisbeth) a Daniel Krejčík (postava chlapce), kteří spolu založili divadelní spolek SpoluHra a Zuzanu Bydžovskou (postava farářky) ve hře obsadili jako speciálního hosta. 

Příběh je prostý. Chlapec, zavřený v ústavu pro duševně choré po spáchání dvojnásobné vraždy a pokusu o sebevraždu, se stane součástí experimentu, při kterém je vzorku pacientů svěřeno domácí zvíře. V tomto případě zrzavý kocour Vale. Během experimentu ale chlapec bodne nůžkami do břicha dalšího pacienta a o několik dní později je obviněn i ze zabití kocoura a dalšího pokusu o sebevraždu. Lékařka Lisbeth přizve proto do cely ještě farářku, která se snaží o chlapcových motivech zjistit více. Rozplétá se tu osud chlapce plný hlubokých myšlenek o Bohu, smíření, a odpuštění.

Samotné sdělení je nosné a udržuje divákovy myšlenky po celou dobu upřené k vlastnímu uvědomění si, jakým způsobem lze chápat víru v Boha. Nutí k zamyšlení, zda je Bůh "jen" tou bytostí z církevního světa, nebo zda se může skrývat v knize o Spitfirech, zasněženém jeřábu před domem, zpěvu telefonních drátů nebo v zrzavém kocourovi. Osobně bych v první řadě vyzdvihl herecký výkon Daniela Krejčíka, který v průběhu hry vystřídá spoustu poloh a v každé dokáže naprosto zaujmout. Role lékařky v podání Petry Horváthové má za úkol asi jediné - upoutat diváka na dialog mezi chlapcem a farářkou, což se jí díky několika slovním útokům sice daří, nicméně nám zůstává v ústech pachuť nezodpovězených otázek na několikrát naznačený vztah mezi lékařkou a chlapcem.

Osobně mám největší problém s tím, abych si nějak ujasnil roli farářky v podání Zuzany Bydžovské, která se snaží tempo hry i vypjaté situace vždy posunout dál a obohatit tak diváka o další dílky skládanky celého příběhu. Farářka pak v průběhu vyprávění zažívá vlastní pochybnosti o Bohu. Osobně mi tahle postava přišla nejvíce herecky soustředěná, což na mě vedle energie a přímočarosti dvou zbývajících postav působilo dost rušivě, možná až nepatřičně. Snad vinou přílišné gradace a vypětí v celém průběhu hry se pak na konci trochu ztrácí celý myšlenkový závěr příběhu, shrnutý do několika málo vět, které by jinak stály za velké zamyšlení v dlouhých minutách ticha. 

Sobotní Želina aneb sejdeme se na hřbitově

V sobotu 6. října se většina lidí oddávala volebním povinnostem. Raní slunce peroucí se s podzimním oparem vykouzlilo nádhernou atmosféru babího léta a na malém hřbitůvku kolem kostela sv. Vavřince v Želině se v tu dobu začali scházet první účastníci plánovaného workshopu s jasným cílem - začít s revitalizací zdejšího hřbitova, který už dlouhá léta zažíval údržbu maximálně v podobě sekání trávy. Sešli se tu tak členové hned tří spolků - pořádající spolek Přátelé kostela sv. Vavřince v Želině, německý spolek Förderverein Seelau/Želina (bei Kaaden an der Eger) sdružující především potomky odsunutých Němců, kteří zde mají pochováno nejvíce příbuzných a situace s obnovou nejznalejší Spolek pro dokumentaci a obnovu památek Karlovarska, který přijel poskytnout technické rady a podělit se o své zkušenosti při obnově kostelního hřbitova ve Svatoboru. 

A pak jsem tu byl  samozřejmě ještě já, protože mě současná práce spolku ve vzpomínkách vrací o 10-15 let zpátky, kdy jsem ke zdejšímu kostelíku sháněl veškeré informace a podklady s vidinou, že by se mu dalo pomoci, což tehdy ukončil nevelký zájem o podobné starosti ze strany tehdejšího vedení obce Rokle, pod kterou katastrálně kostel spadá. Jsem rád, že současné vedení se k celé věci staví jinak a vnímám tu obrovskou snahu většiny místních konečně celé místo zvelebit a vrátit mu bývalou důstojnost. Záměrně píšu o většině místních, protože jako všude a při všem i zde je cítit drobné napětí mezi aktivními a naopak zcela nezúčastněnými usedlíky. Sám jsem o víkendu "měl tu čest" vést s jedním takovým rozhovor, ze kterého si odnáším ten nejklasičtější poznatek - moudré rady v duchu hesla "nedělám nic, ale dokázal bych to udělat líp". K tomu bych dodal jen - někdy je lepší dělat věci teď, než nikdy a hlavně dělat něco, než nic. 

Zpátky ale k lidem, kteří nějakou hodnotu vytváří. Těch se tady během dne sešly zhruba dvě desítky za doprovodu zhruba stejného počtu dětí. Všichni se zapojili do práce a během dne se tak podařilo vyčistit, postavit nebo jinak zachránit asi desítku hrobů podél hřbitovní zdi. Sám jsem bohužel během dne musel odjet, ale po návratu jsem byl velice překvapený celkovým výsledkem! 

 

 

Na závěr bych rád poděkoval Pavlíně a Mirkovi za pozvání na čaj a večeři plnou jídla, dětí, domácí atmosféry a hlavně příjemného povídání s Vanessou (členkou zmiňovaného německého spolku) o česko neměckých vztazích, o vzájemném ostychu a předsudcích a hlavně o zdejším kostelíku. Do dnes jsem plný těch příjemných pocitů.

Kostel sv. Jana a Pavla v zaniklé obci Krteň

Je to krásná dominanta v okolní krajině a já se sem občas rád vydávám za nejbližším klidem pěšky, autem i na kole. Dlouho se toulám kolem a sbírám sem tam obrázky, občas natočím nějaké video a v poslední době jsem si natrasoval celé okolí pro záběry z dronu. Chtěl bych ale kromě léta zaznamenat i podzim a zimu, možná ještě přidat jaro, takže výsledek bude až někdy v příštím roce. Chtěl bych jím ukázat to krásné klidné místo tak blízko kancelářskému blázinci, které bylo v minulosti významné a zajímavé. Občas tu sedím, piji čaj a představuji si, jak tudy vedla stezka a po ní chodili poutníci z Karlštejna do Prahy, v dohledu nebyly paneláky a kancelářské budovy, ale lesy a rybníky... 

Krteň (jméno Krteň znamená Krtnův dvůr) je zaniklá ves na katastrálním území Třebonice (městská část Praha 13) v Praze, mezi Stodůlkami a Třebonicemi, z níž se zachoval románský kostelík sv. Jana a Pavla s přilehlým hřbitovem. Kostel je zmiňovaný jako farní kostel již v roce 1352, což nasvědčuje vesnickému osídlení v blízkém okolí. Ves je zmiňována aý v roce 1434 jako majetek českých králů, kterým patřila až do smrti Václava IV. V husitských dobách stala se vesnice Krteň majetkem svatovítské kapituly, která v roce 1667 připojila již zničenou Krteň k Chrášťanům, které v té době zakoupila. Jako obec Krteň a s ní i fara zanikly v době třicetileté války, byly do základů vypáleny švédskými vojsky, které vyslala královna Krystýna, aby od západu přepadly Pražský hrad, uloupily umělecké sbírky Rudolfa II. a odvezly je do Švédska.

Krátký záběr z dronu (DJI MAVIC PRO) z 2.10.2018

Ke Krtni se váže také zajímavá pověst. Roku 1371 ležel český král Karel IV. na svém hradě Karlštejně zachvácen zlou nemocí a lékaři mu nedokázali pomoci. Dokonce pochybovali o jeho uzdravení. Královna Eliška se proto vydala pěšky z Karlštejna na Pražský hrad ke hrobu sv. Zikmunda, aby tam obětovala osm misek ryzího zlata a vroucí prosby za ztracené zdraví milovaného chotě. Obětované zlato bylo určeno na zhotovení relikviářové bysty sv. Zikmunda. Na zpáteční cestě, když na Krtni unavená odpočívala, obdržela Eliška radostnou zprávu, že se král uzdravil. Z vděčnosti Bohu krteňskou kapli obdařila důchody, a tím se stala její druhou zakladatelkou. Bylo to právě v den mučedníků Jana a Pavla (26. 6.), a proto ho věnovala ke cti těchto světců. 

Tzv. Královnina cesta vede od Krtně kolem Jinočan a Zbuzan na Dobříč, odtud kolem zatopeného lomu Mexiko do vesnice Kuchař a přes Mořinu až k hradu Karlštejn.

Sestřih z trasování ze 4.10.2018 (DJI Mavic Pro)

Prodloužený víkend kolem Hallstattu

Chtěl jsem v září být co nejvíc v Alpách, vyběhnout na pár vrcholů a stejný plán mám i na říjen. Proto jsem se na prodloužený víkend na konci září připojil k jedné naplánované akci, abych také jednou nic neřešil a neorganizoval a víte co? Už to nikdy neudělám, protože není čas ztrácet čas bezcílným touláním se v úrovni kleče a vydávat to za vysokohorský treking. Vím, že už jsem mnohem dál (nejen fyzicky, ale hlavně v hlavě), ale o tom až někdy příště. Teď k těm proběhlým pár dnům ve stínu Dachsteinu a kostelní věže v Hallstattu. 

Na první den byl naplánovaný výstup k Adamekhütte. Trasa vede mezi malebnými jezery Vorderer a Hinterer Gosausee. Ráno vysvitlo slunce a my jsme vyrazili v době, kdy už bývám většinou několik hodin na cestě, protože jinak to ve velkých kopcích nejde. Šel jsem si tedy ráno ještě v klidu zaběhat. Tím pádem už ale byla teplota v Gosau, na začátku naší trasy, příjemně nad 5°C a já nemohl odolat křišťálově čisté vodě jezera Vorderer Gosausee, nad kterou se vznášela raní mlha. Po rychlé koupeli jsme dupali k hornímu jezeru, kde jsem si tenhle krátký rituál zopakoval a pak už jsme nastoupili do stěny kolem Gschlösskogelu. Je to klasická nástupovka se svými nekonečnými zatáčkami a převýšením asi 800m. 

Spojení času startu a tempa skupiny prozrazovalo, že o Adamekhütte si můžeme nechat jen zdát. Tedy pokud bych se netrhl a nedupal sám, což jsem chvilku společně s přechodem až zpátky do Hallstattu zvažoval. Chtěl jsem mít ale jistotu, že hlavně holky, které jsou v horách poprvé a necítí se nad otevřeným prostorem jistě, vystoupí a sestoupí v pořádku se skupinou. V půlce kopce jsem už víc odpočíval, než šel a čekal a čekal. A to jsem se šel ráno ještě unavit tím během. Nakonec jsem s pěticí nejsilnějších (tady chválím hlavně holky!) vystoupal aspoň na plato pod chatou a mohli jsme si tak vychutnat pohled na oba vrcholy Dachsteinu, ledovce kolem a dát tak celému výstupu nějaký smysl. Cestou dolů jsem v polovině s Ondrou předešel zbytek naší sestupující skupiny, dali jsme si pár temp v horním jezeře a já se pak vydal zpátky k autu, kde na mě čekala Marťa s Pé'tou, které sestoupily už dřív. 

Večer jsme se s holkami vydali na večeři do města a já si konečně prošel naplánované trasy, ze kterých bylo jasné, že i druhý den by měl podobný průběh, takže jsme úplně změnili plán. Byla by škoda jet do Alp a toulat se v kleči. Druhý den ráno jsme tedy už jen ve třech vyjeli v nízké oblačnosti na vrchol Krippenstein, kde jsme byli v tu dobu jediní. Dali jsme si příjemnou snídani v Krippenstein Lodge (čepují tu pravé české plzeňské!) s povídáním o knihách a vydali se na okruh po hřebeni. Ten se dá absolvovat po značené naučné cestě, nebo to vzít po klasické hřebenovce a přejít celé plato s neskutečně krásnými výhledy na obě strany, tedy jak na masiv kolem Dachsteinu, tak na Totes Gebirge. To už se slunce prodralo mraky a nutilo nás k častým pohledům na tu horskou krásu kolem. Asi v polovině jsme si dopřáli pár doušků výtečného Gaba Oolong a po sestupu k lanovce jsme se vrátili opět na vrchol Krippensteinu. 

Tady jsme po vydatném pozdním obědě navštívili ještě vyhlídku Pět prstů s asi nejlepším výhledem do údolí Hallstattu a o kousek výš jsme se pokochali několika starty paraglidistů, kteří se vydávali na dlouhou plavbu vzduchem nad Hallštattským jezerem. jednou z posledních narvaných lanovek jsme pak sjeli dolů k autu. Večer jsme strávili opět v centru města u skvělé večeře, při které padlo několik lahví vína, vládla uvolněná a veselá nálada po úžasném dni v horách a vše jsme pak zakončili procházkou půlnočním městem s focením. Přesně takové dny v horách mám rád! Díky holky!

A pak už tu byla neděle. Ráno procházka Hallstattem při východu slunce, nasávání atmosféry města, toulání se uličkami, snídaně v místní pekárně a nakonec hurá na cestu domů. Byla to přínosná cesta. Znovu mi připomněla kdo jsem, kam směřuji a kde naopak být nikdy nechci (a ani jsem niky nebyl). Splaskla pár líbivých bublin ze sociálních sítí, přinesla radost z vlastního způsobu života a hlavně mi do života přivedla pár skvělých lidí, snad přátel na ty další a další cesty. Ať už životní nebo horské. Jo... a taky mám pár parádních nových vysokých ponožek z ovčí vlny!!!