Výprava za dětstvím

Asi každý má nějakou tu vzpomínku na dětství. Každý má nějaké místo, na které nezapomene a kam si jako dítě chodil hrát. I já takové mám. Každé prázdniny jsem trávil společně s mou sestrou a bratránkem u babičky na jedné vesnici nedaleko Kadaně. I když jsem to měl domů sotva hodinu cesty, byl to svět, ve kterém jsem na domov úplně zapoměl a žil jsem tam svůj prázdninový život vzdálený tisíce mil od toho všedního. Ráno jsem chodil na ryby, odpoledne něco kutil. Byly to ty nejbáječnější prázdniny. Měl jsem tolik volnosti a mohl běhat po polích, lesích, koupat se v rybníku nebo celé hodiny chytat ryby. O víkendu se mi po tom světě trochu zastesklo a tak jsem se rozhodl navštívit jedno místečko z dětství. Je to posed. Objevili jsme ho jednoho dne při jedné z tisíce podniknutých dobrodružných výprav a pro ty prázdniny bylo rozhodnuto, kde je celé strávíme. Posed se stal naší pozorovatelnou, bunkrem, strážní věží a domovem. Už v té době na něj nikdo nechodil a my na něm trávili celé dny. Mám na něj spoustu vzpomínek. Zde jsem se naučil a asi po dvou týdnech zase odnaučil kouřit. Tady jsem se naučil házet nůž do stromu a plést pomlázku. Pozorovali jsme zde srnky a ptáky a viděli desítky východů a zpadů slunce. Asi dvěstě metrů odtud je rybník, kam jsem chodil občas chytat ryby. Když jsem dnes u toho rybníka zaparkoval auto a vydal se po poli přes trať k posedu, bylo mi zvláštně. Stokrát jsem ty koleje cestou na ryby a z nich ve strachu přebíhal. Nebyl jsem zde už víc než deset let. Posed ještě stojí. Lavičku odhodila vichřice, stejně jako několik velkých vrb v okolí. Vylezl jsem nahoru a čekal, až kolem pojede motorák z Kadaně města do Kadaně. Byla to krása. Měli bychom si ta svá místa hýčkat a chránit. Já mu dnes slíbil, že se brzy vrátím a možná při tom půjdu od rybníka z ryb...