Paintball

Kamarád Jirka dal minulý týden dohromady 14 člennou partičku lidí a společně jsme v neděli dopoledne vypravili do Velichova u Karlových Varů, kde na nás čekalo bojiště, masky a zbraně. Klub Chegevara zde má pronajato několik starých obejktů (zřejmě bývalý hamr či něco podobného) a pořádá zde paintballové srrazy. Tento prostor včetně vybavení pak pronajímá i jakýmkoli zájemcům. Ráno jsme tedy vytvořili kolonu aut a oděni do maskáčů, monterek a podobných modelů jsme vyrazili na místo. Pán na nás trošku zapoměl a tak jsme na něj hodinku čekali. Mezitím se představily kapitánky obou týmů ve svých kuklách ala URNA a poté se oddávaly slunečním paprskům. Chlapská část pak zkoumala budoucí bojiště a jeho objekty. Nakonec dorazil i pronajímatel a všechno mohlo začít. Jak popsat samotný děj?! Velice těžko. Svítí na vás sluníčko, jste celí zahalení a na hlavě máte masku. V ideálním případě se Vám do ní nepodaří dýchnout a zamlžit si sklo. Mě se ovšem několikrát zamlžilo jak sklo helmy, tak i brýle:) Běháte a ve strachu z rány, kterou Vám někdo uštědří, střílíte o sto šest. Kdo ještě nkdy nehrál paintball, tak ať mi věří, žže rychlost kuličky (100m/s) není opravdu nejmenší a z méně než 5m bych to opravdu koupit nechtěl! Sám jsem dostal jen jednu bolestivou ránu do ledvin, která mě bolela ještě cestou domů a celý zbytek odpoledne, ale kapitánka mého týmu na tom byla podstatně hůře. V zápalu boje dostala ránu do nohy z metrové vzdálenosti a během několika minut se jí na noze objevil nehezký černý flek velikosti pětikoruny. Co říci závěrem? Byla to paráda. Ze začátku to člověk bere jako zábavu. Když vidí, jakouu sílu má letící kulička, tak se to promění v obrovský strach ze zásahu a nakonec Vám tepe srdce nezměřitelnou rychlostí, svírá se Vám žaludek, pobíháte od jednoho okna k druhému a množství adrenalinu je takové, že by se ho vyplatilo vyvážet do zahraničí:) Škoda, že v posledním kole, kdy jsem se dostal do té pravé nálady vojáka ve Vietnamu a podařilo se mi zastřelit 3 ze 7 protihráčů a nakonec se dostat do objektu, kde už mě čekal jen boj jednoho proti jednomu o vlajku, netrpěliví postřílení začali troubit a ukončili tak hru. Mohl jsem se vrátit s vlajkou v ruce, s vítězným pokřikem a soupeřovým srdcem vyrvaným z těla:))) Už se těším na příště!

Připraven:)

Kapitánky Věrka a Zuzka před akcí

Kompletní sestava bez fotících kapitánek

Tým 1 - tedy ten se mnou:)

Tým 2 - protihráči!

Můj nástroj zkázy...