České Švýcarsko II. - Druhý den

Ráno se nad Labem vznášela mlha
V ní bylo težké si prohlížet samotný Belvedér...
... a výhled z něj už nepřipadal v úvahu vůbec
Tichá soutěska nad Hřenskem

Tichá soutěska

Kachna na Kamenici

Myš, která nám zatarasila cestu

Společné foto v soutěsce

Letecký snímek okolí Šaunštejna

Laduška v první části výstupu...

Já v té samé části (tady se ještě smějeme, tenhle žebřík ještě nic není...)

Vrchol Šaunštejna

Letecký snímek Belvedéru
Na Belvedéru

Pohled na hotel Belvedér z vyhlídky

Nastal druhý den pobytu v Srbské Kamenici a rozhodl jsem se navštívit Belvedér, Tichou soutěsku a hlavně loupežnický hrad Šaunštejn. Ráno bylo ještě pár stupňů pod nulou a po příjezdu k Belvedéru se od Labe zvedala taková mlha, že nemělo cenu pátrat očima po nějaké vyhlídce. Proto jsme návštěvu této vyhlídky posunuli na odpoledne a vydali jsme se do Hřenska a zde do Tiché soutěsky. Tichá soutěska je vlastně skalním korytem říčky Kamenice a na obou jejích stranách se do výše zhruba šedesáti metrů zvedají skalní stěny. Cesta zde vede po zeleně značené trase a podél kamenice se zde dá dojít až k místu, kde je možné pokračovat jen na pramicích. Ty ovšem plní svou službu jen v sezóně, což jsme věděli, takže jsme se zde otočili a šli zase nazpátek. Je to nádherná procházka mezi neuvěřitelnými reliéfy skal, mohutnými skalními převisy a nádhernou přírodou. Není zde signál a jediné zvuky zde vydává Kamenice a zpěv ptáků. Cestou zpátky se nám podařilo vyfotit pár kachen a taky jednu myš, která si nám stoupla do cesty a nevěděla, jestli má utíkat nebo se nechat zašlápnout. Jen jsem si ji vyfotil a ona se pak dala zase na útěk. Z Hřenska vede silnice stále výš a výš až do Vysoké Lípy. Zde je parkoviště a odtud vede turistická stezka rovnou k loupežnickému hradu Šaunštejn. Jedná se o skalní ostroh, na kterém se ve 14. století nacházel opravdový hrad. Ten se však nedochoval a svou přezdívku si získal během staletí chátrání, ve kterých ho užívali loupežníci. Pokud jsem v prvním díle putování Českým Švýcarskem povídal o tom, že na Rudolfův kámen je výstup obtížný, potom by bylo na místě konstatovat, že výstup na Šaunštejn je na stupnici obtížnosti ještě o nějakou tu příčku nebo dvě výš. Pod samotnou skálu dojdete v poklidu lesem. Ta se najednou před Vámi objeví a zjistíte, že musíte místo klasického stoupání, na které jste při putováním tímto krajem zvyklí, vystoupat na místě o zhruba čtyřicet metrů výš. Začíná to pěkně docela normálním žebříkem, pak přijde na řadu protahování se vzhůru skalní průrvou, kde jsme si museli složitě podávat batoh a stativ a nakonec lezete po ocelovém žebříku, na jehož konci se musíte chytit zábradlí za Vaší hlavou a pak už jen za přitahování se šplhat po skále pár metrů výše, než se ocitnete na samém vrcholu. Nejdřív jsem nechápal, proč paní, kterou jsme potkali za skalní průrvou nešla také nahoru, ale když jsem zdolal i ten ošklivý žebřík, tak jsem nad tím už nepřemýšlel. Paní se bála už jen toho žebříku a udělala dobře, že se nepokusila ho zdolat. Nahoře by ji čekala totiž ještě další zkouška. Vrchol je zde tvořen několika skalními věžemi, jaké jsou u labských pískovců zcela běžné. Mezi těmito věžemi se musíte pohybovat po ocelových lávkách se zábradlím a to většinou s výhledem na celou hloubku pod Vámi. Z výšek strach nemám, dříve jsem lezl, ale na tomhle místě jsem se přistihl, jak při chůzi po vrcholku váhám. Tohle místo bych tedy z tipů na nedělní výlet s dětmi vypustil. Náročnost samotného výstupu dokáže překvapit i dospělého člověka. Dítě si pak při zdolávání posledního žebříku a skály nedokážu vůbec předsatvit. Také to není žádný ráj pro člověka s klaustrofobií (v průrvě je opravdu málo místa a i já se svým tělíčkem jsem musel lézt po boku a na posledním žebříku se na Vás maličko tlačí skála za Vámi, takže se doslova plazíte nalepení na žebřík) a strachem z výšek (to když z toho žebříku sledujete prostor pod Vámi). Po této náročné části dne už jsme se zvládli vrátit jen na Belvedér a hurá do hotelu.