Karel Zich

Dnes se mi přihodila zvláštní věc. Mám z ní radost a částečně jsem v rozpacích. Měl jsem období, kdy jsem skoro každý den napsal nějakou básničku. Pomalu mě opouští, nebo je spíš přebíjeno spoustou práce a minimem volna. Krom toho jsem názoru, že člověk (nebo aspoň já) má nejvíce chuti k psaní ve chvíli, kdy je mu buďto absolutně nejhůře či naopak nejlépe. Já jsem asi dlouhou dobu na středu. To je samozřejmě dobré, ale pro psaní je to jistá smrt. A teď zpátky k pointě. Ráno jsem našel ve schránce email od jisté Jany Doubkové. Je to slečna, která se spolupodílí na tvorbě webových stránek o Karlu Zichovi. Měl jsem tu čest s ním několikráte hovořit na několika koncertech a musím říct, že tenhle člověk mě zaujal. Asi hlavně proto jsem v den jeho smrti v roce 2004 napsal básničku na jeho počest. Není nijak zvláštní. Pamatuji si jako dnes, jak jsem přijel z práce, kamarádi mě vzali na pivo a já si při písničce „Máš chuť majoránky“ z rádia napsal těch několik řádků na prázdný účet. Slečna Doubková si prohlížela mé stránky a to do takové hloubky, že mezi básničkami objevila právě tu o Karlovi. Proto mi hned neváhala napsat. Mám z toho radost, tomu věřte. Když už jsem si ráno spálil tousty ke snídani, zapomněl natankovat, byl jsem kontrolován dopravní policií a celkově se to ráno nějak nepovedlo, tak se těším aspoň na tohle psaní. Přeji všem hezký den.