Víkend kolem Garmische

Tenhle rok byl přes léto pracovně náročnější, ale s koncem léta se objevilo pár volných dní a tak jsem si naplánoval na září hned dva víkendy v Alpách. Tím prvním se stal druhý zářijový víkend ve stínu nejvyšší hory Německa, tedy v bavorském Garmisch - Partenkirchenu, kam už spoustu let jezdím pravidelně relaxovat. Tentokrát jsem sebou vzal Lucii s Pepou, kteří byli do té doby většími kopci nepolíbeni a připravil pro ně dva pěkné výstupy. 

V pátek jsme do Grainau dorazili k večeru, postavili stany v místním kempu a vydali se jen do Garmische na večeři. Počasí slibovalo na sobotu nízkou oblačnost a dešťové přeháňky, ale žádné bouřky. Vybavil jsem Lucii s Pepou nepromokavými bundami a vyhnal je po šesté ráno ze stanu, abychom využili hodinového okna mezi přeháňkami ke startu našeho stoupání a dostali jsme se tak před začátkem deště pod částečný úkryt listů stromů a převisů soutěsky. 

Po osmé hodině už jsme kráčeli soutěskou Höllentalklamm a o hodinu později se pak poprvé sušili u krbu na chatě Höllentalangerhütte, kde jsme si k pozdní snídani dali výbornou gulášovku na zahřátí. Z poslední chaty v údolí Höllental jsme se stočili k masivu Alpspitze. Horní stezkou tudy vodím lidi zářezem Matheisenkar na vrchol Alpspitze, ta nižší stezka pak stoupá stejně strmě a vede svahy hory k malému zářezu mezi vrcholy Alpspitze a Osterfelderkopf, kterému se říká Rinderscharte. 

Celá tahle trasa měří asi 12km a nastoupané metry dosahující hodnoty téměř dvou tisíc dávají tomuhle šestihodinovému výstupu jistou porci náročnosti i pro zdatnější chodce. Smekám tedy před výkonem mého doprovodu a jsem rád, že ty srázy kolem vytrvale halila mlha a mrholení, protože se jim některé úseky i tak zdály příliš "na hraně". Druhé sušení už probíhalo na vrcholu Osterfelderkopf, kde se nachází také stanice lanovky. Tou jsme sjeli do údolí a vydali se pěšky do Hammersbachu k autu.

Za odměnu jsme pak přejeli k nedalekému alpskému jezeru Eibsee. Chtěl jsem Lucii s Pepou vzít na procházku kolem jezera, odkud jsou při dobrém počasí krásné výhledy na masiv mezi vrcholy Grosser Waxenstein a Zugspitze a hlavně jsem se tu chtěl vykoupat. Počasí bylo sice chladivé, ale teplota se i při mlze a dešti vyšplhala na asi 16°C, takže podobně chladné vody jezera byly vlastně stejně teplé jako vzduch... pohoda! Večer jsme pak vyrazili zase do Garmische na jídlo a objevili pro mě novou hospůdku v centru, kde jsme od slovenského číšníka dostali tip na hospůdku za kostelem, kde čepují plzeňské pivo.

Nedělní ráno nás přivítalo slunečními paprsky. V klidu jsme se tedy zabalili a vyrazili do Partenkirchenu ke zdejší klinice, odkud se dá vyrazit přes Wamberg (nejvýše položená farnost v Německu) na vrcholek Eckbauer a sestoupat pak soutěskou Partnachklamm zpátky k autu kolem  slavných skokanských můstků a olympijského stadionu. 

Po sobotním náročném výstupu se ráno nohy rozhýbávaly ztěžka a chvilku hrozilo, že nás předběhne i zdatná důchodkyně s hůlkami, ale nakonec jsme jako první dorazili na Eckbauer, kde jsme si dopřáli výbornou snídani s božským výhledem na všechny nejvyšší vrcholy v okolí. Na blízké chatě jsem nemohl vynechat oblíbený germknödel, než jsme se vydali na dlouhý sestup do údolí horské bystřiny Partnach, která tu vyhlodala impozantní soutěsku Partnachklamm. Ta byla tentokrát plná slunce a úžasných efektů s ním spojených, ale protože se její začátek nachází nedaleko parkoviště, proudí sem také nesnesitelné davy turistů, takže je třeba se v úzkých tunelech obrnit trpělivostí. 

Tím skončil náš nedělní program a s ním i alpský víkend. Na ten další se chytám na konci září do oblasti rakouské Solné komory a Halštatského jezera.