Úhošť

Pod Úhoští

Zřícenina jednoho z domů...

... další ze zřícenin...

... a poslední ukázka.

O tomto jezírku se povídá, že nemá dno...

Skoba v rujnách a první jarní kvítky

Na dnešní výšlap jsem vyrazil nakonec sám a proto jsem zvolil trochu obtížnější cestu ke svému cíli. Nevydal jsem se po klasické stezce přes Pokutice, ani jsem nevyužil polní cesty z Kadaňské Jeseně. Zvolil jsem trasu přes bývalý muniční sklad a vojenský areál. Po zdolání trasy pod samotný kopec jsem se rozhodl vystoupat v nejprudším místě přímo k vysílači a pěkně si tak zkrátit cestu. Sice jsem byl nahoře udýchaný jako nějaký maratónský běžec, ale stálo to za to. Jasná obloha, která se občas zakaboní hrozícími tmavými mraky, je tím pravým počasím pro výhledy do krajiny. Za výhledem jsem ale nešel. Dnešní den jsem měl v plánu navštívit tu část Úhoště, kde se dříve nacházela stejnojmenná obec. Zbylo tu po ní jen několik zřícených domů a části sklepů. V lese okolo bývalé vesnice je několik propadlin, které se při přívalových deštích a jarním tání mění v jezírka. Dnes jsem po cestě navštívil celkem čtyři taková místa a nakonec jezírko, o kterém se traduje, že je to zaplavený kráter této stolové hory a nikdo ještě nedokázal změřit jeho hloubku. Co je na tom pravdy však opravdu nevím. Jediné co mě při obcházení těchto jezírek udivilo byl systém odtoku vody. U dočasných jezírek vzniklých naplavením, se voda v nejnižší části prostě spouští mezi stromy a hledá si cestičku k jinému jezírku. Všechna jezírka jsou tak propojená. Jinak je tomu ovšem u onoho "kráteru". Ten má ve svém nejnižším břehu evidentně uměle vybudovaný odvodňovací kanál. Je to taková odtoková strouha z kamenů, která je zakrytá větším kamenem a asi po půl metru mizí v terénu. Místo, kam voda odtéká, jsem však neobjevil. Na svazích kolem jezírka rozkvétaly kvítky. Našel jsem zde také několik žlutých květů podbělu. Jaro už se zřejmě definitivně přihlásilo o slovo a já z toho mám radost...

Naplaveniny na stupni a vyhlídka od vysílače