Na lovu snímků

Poslední zákruta meandru

Labutě

V sobotu jsem se vypravil na lov snímků. Dělám to každý víkend, takže to není až takové překvapení. Některé víkendy trávím focením skoro celé. Tentokrát jsem se rozhodl jít navštívit jednu mou starou známou. Je jí liška. Znám místo, kde má noru a už pěknou řádku měsíců se zde potkáváme. Je to zvláštní druh přátelství. Vím, že pokaždé když přijdu, tak chvilku počká, prohlédne si mě a potom odeběhne dál a čeká, až se začnu balit a vrátí se. Tenhle rituál probíhá s takovou pravidelností a přesností, že si občas myslím, že se mi zdá jeden a ten samý sen pořád dokola. Kousek od její nory mám jedno stanoviště na focení vodního ptactva. Už několik dní nad tímto místem zastavuji autem a pozoruji volavky. Kvůli nim jsem vlastně vyrazil v sobotu fotit. Ještě když jsem přicházel, tak se krásně vznášely nad hladinou, sem tam usedávaly v rákosí u břehu a znovu kroužily kolem. Než jsem ale stihl vybalit všechno potřebné a pozdravit se cestou s liškou, tak se rozhodly letět níž po proudu řeky. Tím bylo po focení volavek. Liška už byla také dávno někde v lesíku pode mnou a tak jsem se rozhodl jen sedět a odpočívat. Z fotky možná poznáte poslední ze zákrut meandru před Nechranickou přehradou. Dávám sem ještě fotku labutí, které letěly v mé úrovni, tedy asi 30 metrů nad hladinou, jako dva výzvědní stihači. Fotka není technicky dokonalá, ale to vám vysvětlím v příštím článečku o focení zvěře a o použití některé techniky.